Ještě jim ukážeme
Zlaté české ruce jsou mýtus. Při revoluci v roce 1989 mnozí Češi věřili, že právě jejich pomocí se vrátí mezi nejvyspělejší průmyslové země světa. Místo okamžitých úspěchů ale nastala těžká léta transformace. Teď je ale všude plno náznaků, že mýtus znovu ožívá a stává se skutečností.
Bezmála konečným důkazem je statistika, podle níž proti loňskému únoru posílil průmysl v tom letošním o pět procent. Takové tempo drží už půl roku, nejde tedy o náhodný výkyv. Čísla nikoho nepřesvědčí. Je třeba si uvědomit, co to znamená v realitě. V Česku dnes zhruba polovinu produkce drží zahraniční kapitál, jeho podniky rostou o něco rychleji, rostou ale také ty české. Daří se jim to ve chvíli, kdy ekonomika západní Evropy zpomalila. Dokážou překonat vysoké zdanění práce a umějí se vyrovnat i s tím, že špatně nastavené sociální dávky umožňují zaměstnancům hledat azyl na nemocenské.
Kdo chce, může tedy věřit v obrat a jeho předpověď může vyjít. Námitka, že chválit české ruce po krizích transformace je bláhové, totiž neobstojí. Byla to prostě léta učednická. Podnikatelé a zaměstnanci museli překonávat socialistické návyky v podnicích, museli firmy převést do nového právního systému, získat nové trhy a zvyknout si na konkurenci - nejdříve okolních zemí a potom uvnitř globální ekonomiky. Ti lepší z nich nepodlehli ani nástrahám polistopadové korupce. Dnes, věřme, mají nejhorší za sebou a mohou konečně předvést, co umějí. Zoceleni tvrdými léty transformace třeba proměňují zemi po vzoru Irska v nového, tentokrát "slovanského tygra".
Je pravda, že takový optimismus, byť podložený čísly, vyvolá u mnohých ironický usměv. Zajímavější ale je prozkoumat, čím jsou ony zlaté ruce, na které se snad už vyplatí spoléhat. Užitečným zdrojem v tomto případě jsou rozhovory s podnikateli. Jistě mezi nimi byla řada neschopných, kteří se v branži drželi jen konexemi nebo dokonce podvody.
Nástup zahraničních firem a obchodníků ale postupně čistí scénu a přežívají ti lepší. Někteří objevují své schopnosti pod manažery ze Západu nebo Dálného východu. Jiní vyrostli při spolupráci s investory a existují i takoví, že dokáží vést k prosperitě ryze české podniky s více než tisíci zaměstnanci. Jestli takové zjištění není důvodem k oslavám, pak už v ekonomickém oboru není důvod jásat vůbec.
Čeští manažeři dnes už myslí na prosperitu příštích let a nepodléhají marnivosti a nákupům drahých aut či obleků. Dokážou připravit podnikatelskou vizi a uskutečňovat ji v proudu stálých inovací. Tak se jim vrací sebevědomí a odvaha dotahovat projekty do konce. Jsou tedy zlaté české ruce originalitou nápadů, schopností se přizpůsobit a sebekázní, která nutí zisk okamžitě investovat do dalšího rozvoje? Do značné míry to je pravda.
Tyto ctnosti kapitalismu se nějakým zázrakem uchovaly přes léta socialistické nezodpovědnosti a projídání vlastní budoucnosti. Přežily zřejmě v rodinách, kde se předávaly z otce na syna a z matky na dceru. Dnes se tyto nově objevené schopnosti mohou prosadit dokonce lépe, než rutina západních podnikatelů, ohrožená nejistotou globálních trhů. Může to být na pár let česká konkurenční výhoda.
Smysl mýtu o zlatých rukou je ale třeba hledat ještě hlouběji. Je to důvěra, že i Češi patří na stejnou civilizační úroveň, jako západní evropské národy, a že když věci budou dělat podobným způsobem, doberou se stejných úspěchů. Kdo by si na takový paradox vsadil po padesáti letech úpadku a diktatury? V tom by muselo být něco opravdu zázračného, tedy výše zmíněné zlaté ruce.
Průmysl roste, i když vnější podmínky tomu nepřejí. Může to být důkaz, že se jde správnou cestou.
