Jiří Berounský: Pohled na reformu české justice, kterou připravuje ministerstvo spravedlnosti.
Píšu o justici, i když nejsem právník. Ale to je asi dobře, protože chci psát o tom, jaký má občan jako neprávnický laik dojem z naší justice. Vím, že toto odvětví bylo po devětaosmdesátém roce zatíženo mnoha restitučními i některými privatizačními spory, že to bylo období v pravém toho slova smyslu asi hektické. Nyní se už ale nacházíme ve víceméně období normálním, mnohé pochybnosti však přetrvávají. Pokusme se je pojmenovat.
Za prvé, možné ovlivňování justice. Nemusíme chodit daleko, každý si jistě pamatuje kauzu Čunek. Tím vůbec nechci nic říkat o tom, zda Čunek je či není vinen z braní úplatku. Od toho jsou opravdu soudci. Ovšem nezávislí soudci. A všichni si pamatujeme na větu, dnes již skoro proslavenou. Ta věta zní: “nezávislost justice musí jít stranou“, kterou údajně pronesl místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera.
Jak to bylo s onou nezávislostí či ovlivňováním justice se pokoušel zjistit kárný senát Vrchního soudu v Praze a samozřejmě nezjistil zatím nic. Všichni státní zástupci, jež zbavila mlčenlivosti Nejvyšší státní zástupkyně i jejich podřízení, jichž se kauza týkala, se vyslovili pod přísahou proti místopředsedovi Nejvyššího soudu, tedy potvrdili slova oné, dnes již slavné věty, že nezávislost justice musí jít stranou před politickými zájmy.
Nu a svědci, které povolal ke své obhajobě Kučera, rovněž pod přísahou, tvrdili, že to není pravda a že nic takového Kučera nikdy neřekl. “To je naprostý nesmysl, takový výrok nezazněl,“ tvrdil údajný autor výroku. Hlavní postavou Kučerových obhájců byl bývalý ministr Pavel Němec, účastník schůzek s pracovníky justice, jenž prý vysvětloval soudkyni – podle Lidových novin – jak je družný a proto prý často navštěvuje lidi, které zná ze svého ministerského působení.
Z jednání kárného senátu Vrchního soudu v Praze nicméně vyplývají dvě skutečnosti: prvá - místopředseda vlády, jímž byl zmíněný Jiří Čunek, je před soudem zřejmě někdo jiný než prostý občan a skutečnost druhá - někdo z vysokých představitelů naší justice musel před soudem lhát. Ani jedna není pro občana příliš povzbudivá.
Za druhé, rovněž možné ovlivňování justice, ale jaksi po právu, které je ovšem dost pochybné. Tedy to právo. Jedná se o právo ministra spravedlnosti. Ten totiž do justice může zasáhnout vždy, kdy by měl pochybnosti o správném postupu soudu. Může dočasně z titulu tak zvaného porušení zákona propustit i člověka z vězení. Je jen chvályhodné, že nový, vlastně staronový ministr spravedlnosti chce sebe i další ministry o tuto pravomoc připravit. K tomuto rozhodnutí jej přivedly stížnosti pro porušení zákona, které podala úřednická ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová, jež pustila z vězení dočasně tři pachatele, všechny pravomocně odsouzené na deset let. V každém případě není vůbec záruka, že se odsouzení do vězení vrátí, i když soud rozhodne znovu v jejich neprospěch. Ministr si není dosud jist, kdo by měl mít ono právo stížnosti pro porušení zákona podávat. Zda ombudsman, předseda soudcovské unie, či někdo jiný. Podle Jiřího Pospíšila by jím ale rozhodně neměl být ministr spravedlnosti, toho bude třeba v zájmu nezávislosti soudů této pravomoci zbavit.
Za třetí,neodůvodněná prodlení.Předsedkyně nejvyššího soudu Iva Brožová zažalovala libereckou soudkyni za to, že žádost o dovolání doručila adresátovi, to je právě Nejvyššímu soudu - za pět let, opakuji za pět let! Píšu s vykřičníkem. Představte si, že by v jakékoli technické nebo administrativní firmě člověk udělal něco až za pět let, místo toho, že to měl udělat za několik dní. Doby přehlcenosti soudů jsou ty tam a občanovi může být zcela lhostejné vysvětlování, jak k tomu došlo. Za každé chování každého zaměstnance přece musí být někdo odpovědný. I u soudu. A ten má být potrestán.
Za čtvrté, písemná odůvodnění rozsudků. Dovídáme se, že soudce z procesu s Jiřím Berkou dosud nevyhotovil písemné odůvodnění rozsudku z procesu, k němuž došlo na začátku dubna. Prý mu lhůtu prodloužil předseda soudu, přestože tak měl soudce učinit do dvaceti dnů od ústního vyhlášení rozsudku. Ten se hájí – prý oprávněně – mimořádnou rozsáhlostí spisu k případu, což byl důvod k prodloužení lhůty. „Soudce přece musí vydat rozhodnutí teprve tehdy, když ho má plně odůvodněné“, řekl před časem soudce Nejvyššího správního soudu.
Laik tomu může všemu nerozumět. Ale jak je vidět i ti, kdo se pohybují v justici, mají k jejímu chodu výhrady. Není to dostatečný důvod k tomu, aby se stanovila nějaká zásadní pravidla tam, kde nejsou a aby se stanovily tresty za jejich neplnění, aby mohl mít občan dojem, že spravedlnost je opravdu spravedlivá a že je v dobrých a korektních rukou?
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.
