Jiří Berounský: Romská problematika

A navíc se musíme zabývat obstaráváním kanadských víz, protože právě naši Romové žádají hromadně o azyl v Kanadě. Projev určité francouzské přezíravosti lze spatřovat i ve skutečnosti, že Francouzi nepozvali na schůzku ani představitele Rumunska a Bulharska.

Přísně vzato jsem neměl pravdu, když jsem nedávno napsal, že nevěřím báchorkám o romském kočování v mercedesech na západě Evropy. Na příklad ve Francii podle zákona každé město od určité velikosti má za povinnost zřizovat tábořiště s vodou a elektrickou přípojkou právě pro ony kočující jedince, pro gens du voyage, pro lidi na cestách. Ale bohužel jsem měl pravdu v tom, že celá věc prostě nefunguje, že pro lidi na cestách už není v současném globalizovaném světě místo. A to je vlastní příčina současné krize tohoto způsobu života, jež propukla ve Francii a jež bude řešena možná pod jinými názvy, ale jež ve skutečnosti vyřešena být nemůže, protože pro její řešení – totiž pro stanovení pravidel pro kočující jedince - už není v současném světě místo.

Je třeba se podívat pravdě do očí. Cenová stupnice lidských výrobků a služeb se podstatně změnila a dávné tradiční romské aktivity – uvádím namátkou – drátování či letování hrnců a broušení nástrojů – postrádají smyslu. Prasklý nebo děravý hrnec dnes každý prostě vyhodí a koupí si nový a s broušením nástrojů je to podobné. Sezónní zemědělské práce jsou krátkodobé a folklórem se uživí nějaké to procento romské populace. Vyjádřeno ekonomicky – nabídka takřka gigantická, poptávka takřka nulová. To je vlastní problém současné romské populace, ať jej nazýváme jakkoli. Řečeno po lopatě – přicestuje-li na okraj jakéhokoli západoevropského města několik set občanů - musí také jíst, musí si koupit benzin nebo naftu a bude třeba zajisti i jejich nároky na hygienu. A za chvíli už je tady spor s radnicí.

Viděno v těchto souvislostech je dnes otázka - donedávna ještě otevřená – totiž, zda je integrace romské menšiny do společnosti možná, či ne, vyřešena. Mluvím alespoň za české prostředí a zdůrazňuji, že se jedná o můj osobní názor:

domnívám se totiž, že integrace je dnes už jediný možný způsob soužití. Je to běh na nesmírně dlouhou trať mnoha generací. Spojený s pozitivní diskriminací, kterou nebudou ochotni všichni tolerovat.

Každý stát má samozřejmě jiné podmínky, všude je třeba podporovat romské vzdělání, v tom je záslužná cesta po severních Čechách, kterou podnikli ministr školství, ministr práce a sociálních věd a vládní zmocněnec pro lidská práva. Pozitivní diskriminace znamená zejména přiznání většinové populace, že to je přednostně její zodpovědnost.

A ruku na srdce. Kdo z nás ví, že dnešní Romové u nás jsou převážně imigrovavší slovenští, opakuji, slovenští Romové, protože ti čeští skončili většinou v koncentračních táborech Třetí říše. Jsou tedy, totiž ti současní čeští Romové, dvakrát vykořeněni, i když to možná aktivně sami ani nevědí. Ruku na srdce, kdo z nás ví, že právě probíhá Dekáda romské inkluze a že Česká republika se tento rok stala předsednickou zemí této romské aktivity. Jaký program chystá Česká republika na rok dva tisíce deset při příležitosti této ojedinělé občanské akce? Inkluze znamená totiž něco jako včlenění, tedy v postatě to, o čem jsem před chvílí hovořil, v podstatě to, co se stane naším velkým civilizačním problémem.

Nejhorší ze všeho je alibizmus. Že se totiž vlastně nic neděje. Dekádu romské inkluze zakládaly všechny možné evropské organizace a všechny možné evropské romské organizace. A za Českou republiku ji podepsal paradoxně v roce dva tisíce pět ministr Němec, málo známý svým zapálením pro romské záležitosti. To ale nic nemění na skutečnosti, že Romové se stávají – jak píše známý romský aktivista Karel Holomek – znovu prubířským kamenem fungování evropských demokracií.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.