Jiří Lisý

Člen skupiny Lesní rohy

Narodil jsem se v Praze do muzikantské rodiny. Kdysi dávno, kdy jezdily ještě parní lokomotivy, což mi jen o pár let mladší kamarádi nevěří.

Každý víkend, ze Smíchovského nádraží na chatu, s babičkou a dědou, který byl sólotrumpetistou orchestru České filharmonie. Ve stejném orchestru hrál i můj otec na trombón.

V šesti letech jsem začal hrát na housle, ale více mě v té době přitahoval hokej a tenis. Můj největší sportovní úspěch byl, že jsem vstřelil gól jednomu z nejslavnějších a nejlepších fotbalových brankářů světa, panu Františkovi Pláničkovi, který byl dědečkem mých kamarádů z dětství.

Bylo mi asi sedm a dodnes se za tu přesně umístěnou střelu k tyči stydím. Neměl sebemenší šanci. On se ale jen uculoval a věděl své. Moudrý pán.

Když mi bylo asi deset, vzal mě otec na koncert Pražského žesťového kvinteta, ve kterém hrál i můj budoucí učitel a později profesor na Pražské konzervatoři a AMU Alois Čoček.

Zvuk žesťů, renesanční a barokní hudba mně doslova učarovaly. Začal jsem uvažovat, který z nástrojů si vybrat. Zvítězil z mnoha důvodů lesní roh. Mám blízko k přírodě, lesům a líbil se mi jeho zvuk, jak v orchestru, tak na honech. A také jsem nechtěl hrát na stejný nástroj jako moji předci.

Později na Pražské konzervatoři jsem podobný soubor založil se svým spolužákem a kamarádem Janem Votavou, jehož otec také hrál s mým v Pražském žesťovém kvintetu, a hrajeme spolu už skoro čtyřicet let.

Jmenuje se Prague Brass Ensemble - Pražský žesťový soubor. Komorní hudba je krásná a pro hru v orchestru nesmírně důležitá. Kromě hudby mám rád přírodu.

Jaký byl můj dětský sen?
Kdybych nebyl muzikant, asi by ze mě byl zvěrolékař.

Co mě baví?
Samozřejmě sport. Kolo, tenis a poslední léta mě nadchl golf. Také rád vařím a mám rád víno. Nejlepší je spojení obojího zároveň. Někdy jej dokonce dávám i do jídla.