Juščenko zůstal bez ministra zahraničí Tarasjuka vlastně sám

Ještě podstatnější však bylo, že prezident (jímž byl po dvě období Leonid Kučma) měl prakticky stejné, tedy téměř neomezené pravomoci, jako měl ruský Boris Jelcin a po něm stále má Vladimír Putin.

Když ve světoznámé oranžové revoluci, která propukla před více než dvěma lety, nakonec zvítězil Viktor Juščenko, musel v zájmu toho, aby jeho protivník a člověk blízký Leonidu Kučmovi - Viktor Janukovyč - svou porážku uznal, souhlasit s jedním velmi důležitým ústupkem. Tím byla ústavní reforma, započatá 1. ledna loňského roku a měnící dosavadní prezidentský systém v systém prezidentsko-parlamentní, ještě spíše však v čistě parlamentní. Mnozí znalci poměrů Juščenkovi radili, aby reformu alespoň od dva roky odložil: Do doby, kdy se jeho oranžovému týmu podaří případné vymoženosti z událostí kolem posledních ukrajinských prezidentských voleb upevnit a svou moc stabilizovat.

Juščenko, který už v předprezidentském období proslul svou mírností, jíž bychom dokonce mohli říkat nerozhodnost, to neudělal. Vítězství Strany regionů jeho prezidentského rivala Viktora Janukovyče v loňských březnových parlamentních volbách ruku v ruce se zmíněnou ústavní reformou způsobily, že oranžová koalice je v troskách, které už nelze dát dohromady, a sám Viktor Juščenko se změnil v příslovečného kladeče věnců.

V úterý totiž své definitivní odstoupení z úřadu oznámil poslední silný projuščenkovský člen vlády, ministr zahraničí Borys Tarasjuk. Ukončil tak trvale neudržitelnou situaci, kdy ho parlament loni 1. prosince odvolal, ale prezident Juščenko ho svým výnosem z 5. prosince v úřadu šéfa diplomacie ponechal.

Následovala situace mírně řečeno anekdotická. Účinnost rozhodnutí Nejvyšší rady, které se týkalo nejen Tarasjuka, ale i druhého Juščenkova muže v Janukovyčova vládě, ministra vnitra Lucenka, pozastavil územně příslušný Ševčenkovský obvodní soud v Kyjevě. Tento soudní výrok ovšem na počátku letošního ledna zrušil kyjevský odvolací soud. Ten se ale dopustil nepochopitelné chyby a notoricky známého politika změnil z Tarasjuka v Borysjuka. Šéf ukrajinské diplomacie tím dostal možnost jednat tak, jako by se ho tento výrok netýkal. Janukovyčova vláda na ministrovu vzpouru reagovala jednoduše - přestala jeho úřadu dávat peníze. Ukrajinské ministerstvo zahraničí tak najednou nemělo nejen na mzdy pro své diplomaty, ale ani na poplatky pro nejrůznější mezinárodní organizace, jichž je Ukrajina členem. A bylo po vzdoru. Tarasjuk sám svou demisi po dvouměsíčním nerovném boji s projanukovyčovským parlamentem zdůvodnil tím, že celá tato krize by mohla poškodit dobré jméno jeho země ve světě. To byl ostatně asi také hlavní argument v dlouhém rozhovoru, který Tarasjuk o své demisi vedl s prezidentem. Juščenko Tarasjukovo rozhodnutí označil za zodpovědný státnický krok. S tím jistě lze jen souhlasit, ale zároveň to znamená ještě něco - totiž další porážku samotného a dnes již taky velmi osamělého Juščenka.

Tarasjukova demise přišla těsně před cestou šéfa Juščenkova sekretariátu Viktora Balohy do Moskvy, kde tento vysoký úředník ve středu projednával detaily chystané Juščenkovy návštěvy v ruské metropoli. Tam už někdejší oranžový hrdina z Kyjeva pojede v situaci, kdy je prozápadní orientaci jeho země v podstatě odzvoněno a kdy se hlavní architekt ukrajinské orientace na evropské a severoatlantické struktury Borys Tarasjuk definitivně ocitne v politickém odkladišti. A jako by ani toho nebylo dost, Viktor Juščenko má na návštěvě v Moskvě mimo jiné projednávat rusko-ukrajinskou strategickou spolupráci. Takhle si své účinkování v čele samostatné Ukrajiny před dvěma lety na kyjevském Majdanu asi nepředstavoval.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .