Kalvínův odkaz dnešku
Dnešního dlužníka, který se zmítá v kolotoči jistin, úroků, úroků z úroků, platebních kalendářů a revolvingů, sotva dojmete skutečností, že 10. července jsme oslavili 500leté výročí narození Jana Kalvína, reformátora, duchovního otce moderního kapitalismu a kmotra finančního kapitálu, životadárného krvetoku průmyslové výroby.
Kalvín jako první v rozporu s obecným názorem církevních otců, kteří považovali vymáhání úroku z půjčených peněz za nemrav a za zločin, vzal naopak úrok v ochranu a otevřel tak cestu k rozvoji finančního kapitálu.
V dopise příteli z roku 1545 píše, že nenalezl "ve svatých textech svědectví o tom, že by úrok byl něco zakázaného". Z Kristova výroku "milujte nepřátely své a dobře čiňte, a půjčujte nic se odtud nenadějíce" nelze podle Kalvína odvodit, že by půjčování peněz na úrok bylo hříšné. Hříšné je pouze půjčování těm, u nichž nekyne nejmenší naděje získat peníze zpět. ("Zvykli jsme si," píše Kalvín, "dbát nejprve na to, jak s penězi s jistotou naložit. Daleko spíš je třeba," pokračuje Kalvín, "pomáhat chudým, u kterých jsou peníze v nebezpečí. V tom smyslu musíme chápat Kristova slova...chudé úrokem nezatěžovat.")
Přesto dogmatickým obhájcem úroku nebyl. Naopak považoval za žádoucí, aby úrok byl ze světa vyhnán. Avšak jako realisticky uvažující myslitel uvádí, že něco takové vlastně není možné. Proto je lépe hledat cesty, jak úrok využít k obecnému blahu.
Uvádí příklad dvou lidí. Jeden je bohatý a vládne majetku, avšak nemá hotovost, kterou na správu majetku nezbytně potřebuje. Druhý zas nemá majetek, vládne však penězi. Ptá se, co je lepší. Zatížit majetek hypotékou a získat tak potřebnou hotovost, anebo si půjčit na úrok? Půjčit si se Kalvínovi jeví jako přátelštější.
Kdoví, jak by nakonec mluvil, kdyby byl už tehdy tušil, že dnešní bankéři spojí obojí. Než půjčí peníze na úrok, majetek dlužníka zatíží hypotékou.
Kdoví, zda by nakonec nedal za pravdu církevním otcům, kteří ze zásady úrok odmítali, kdyby byl tušil, že dnešní bankéři úročenou půjčku doslova vnucují i lidem bez prostředků, tedy lidem chudým?
Možná by to nechal být. Lidem chudým, a nejen jim, by připomněl, že nelze spoléhat pouze na Boha, a že je třeba věřit i vlastnímu zdravému rozumu. Nesvoboda, ve které se člověk ocitne v důsledku dluhů, v nichž uvíznul, nezačíná první půjčkou, ale neochotou nést odpovědnost za své rozhodování a konání. Míru osobní svobody, i o tom byl Kalvín přesvědčen, si určuje každý sám. Rozsahem odpovědnosti, kterou je ochoten nést za sebe sama.
