Kazachstán: Vláda jedné strany
Šok - tak charakterizovala drtivé vítězství Nazarbajevova Nur Otanu neboli Záře vlasti poražená opozice, která hned poukázala na nepřípustné volební i povolební manipulace. Ve skutečnosti to však žádné velké překvapení není. Nedá se samozřejmě vyloučit, že státem kontrolované volební komise, jejichž práce v přeplněných volebních místnostech a zejména sčítání hlasů byly poněkud nepřehledné, tomuto výsledku poněkud pomohly, ale základní volební výsledek to zřejmě nijak významně neovlivnilo.
Od tisícovky západních pozorovatelů, reprezentujících zejména OBSE, jsme sice právě pojmenované výtky podobně jako od opozice také vyslechli, ale zároveň právě z této strany zazněla spokojenost, že ve srovnání s předchozími volbami byly ty současné opět o něco regulérnější a snad i demokratičtější. Bez ohledu na to, že z nich vyšel jednopartajní parlament.´ Proč se to ale stalo? Důvodů je hned několik: V podobných případech a podobných zemích se obvykle rádo konstatuje, že opozice byla slabá a rozdrobená a že se před volbami nedokázala sjednotit tak, aby hodně vysoký sedmiprocentní práh překonala. To je sice možná pravda, ale zároveň bychom si měli uvědomit, že ze šesti zbylých stran byly opravdu opoziční jen sociální demokraté a strana Ak žol neboli Jasná cesta - zbylé čtyři strany jsou proprezidentské. Takže schopnost opozice vzdorovat drtivému přívalu Nur Otanu byla už předem jen hypotetická. Ještě důležitější je však asi tradice úcty k autoritám, která ve všech středoasijských zemích vyrůstá nejen ze zkušeností sovětského totalitního státu, ale i z tisícileté zkušenosti historické. Bez ohledu na nedávnou revoluci tulipánů v Kyrgyzstánu lze bez uzardění říct, že režimy ve všech pěti bývalých sovětských republikách Střední Asie jsou moderními despociemi a hlavně že ti, jimž to bytostně vadí, jsou tu ve výrazné menšině. Kazachstán a jeho prezident přitom z tohoto pohledu nepatří k nejhorším, spíš naopak. Nursultan Nazarbajev navíc může počítat i s velmi velkorysým postojem Spojených států, které mu ve jménu trvalé stability v deváté největší zemi světa (rozloha Kazachstánu mimochodem dosahuje téměř tří milionů čtv. km) ledacos odpustí. Tím spíš, že kazašský prezident předčasných parlamentních voleb využil také k částečné reformě ústavy, která přináší první nesmělé náznaky proměny kazašského politického systému z prezidentského na parlamentní a zejména po jeho smrti by mohla přinést výrazný posun právě tímto směrem. Na způsob obsazování prezidentské funkce v zemi se tu také pamatuje, ovšem prezidenta-zakladatele se to netýká a už dnes je jasné, že Nazarbajev je doživotní hlavou státu. Když k tomu přičteme americké investice do kazašského těžebního průmyslu v úhrnné výši kolem 35 miliard dolarů, je zřejmé, že Američané o nějaké otřesy, způsobené silnou politickou opozicí, vlastně ani nestojí. Pokus o vývoz demokracie do Iráku a Afghánistánu v situaci, kdy nebylo jasné, jak široká je v nich přirozená základna pro imputaci západní politické kultury, zřejmě poučil i leckoho v nejmocnější zemi světa. Kazašská státní moc v každém případě nadšeně jásá a váhavé i rezolutní pochyby a námitky z demokratického světa rázně smetá ze stolu. Představitelé ministerstva pro tisk a informace včetně jeho šéfa v četných rozhovorech pro velká světová média veškeré poznámky o vládě jedné strany odrážejí poukazem na zkušenosti poválečného Japonska či Singapuru, tedy zemí, kde dlouho vládla či vládne jediná strana a které v asijském kontextu přesto směle můžeme považovat za demokratické. Demokracie se prý v kazašské sněmovně bude prosazovat tak, že si demokraticky budou počínat jednotliví poslanci, čímž bude automaticky dosaženo plurality názorů, byť v rámci jediného politického subjektu. Moc přesvědčivě to sice nezní, ale s tím se v této chvíli nedá nic dělat. Výsledky kazašských parlamentních voleb totiž nikdo relevantní zpochybňovat nebude. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
