Když do chrámu konzumu, tak na celou mši
Ta paní, která před sebou tlačila přetékající nákupní vozík, byla jednoduše přírodní pohroma. Uhnout jsem jí musel. Valila se jako tsunami. Zaparkovala vozík u podávacího pásu pokladny, zasupěla a zvolala, to všechno potřebuju na pečení. Rozhlédla se kolem. Češi, jak mají ve zvyku, pozorovali své boty, nebo předstírali, že se zajímají víc o obsah regálů, než o vánoční pečení paní Tsunami.
Stál jsem tu se svým ubohým poloprázdným košíčkem. Nejprve jsem jen tak tak uhnul přeplněnému vozíku, který se řítil k pokladně, abych se ukázněně za něj postavil do fronty a čekal, až i na mě přijde řada.
To si na nás namastíte kapsu, co, povykovala paní na mladíka za pokladnou. Máslo za čtyřicet. A to jsem ho musila koupit kolik...! Mladík nereagoval a posouval si z pásu jeden kousek nákupu za druhým a proháněl ho skrz bedlivé oči laserové čtečky. Ale Vánoce jsou jednou za rok, odpověděla si paní a podívala se na mě, jakoby chtěla u mě hledat pochopení a souhlas. Nakonec proč, ne? Vánoce jsou opravdu jen jednou do roka.
No a to pečení, dodala paní, jakoby četla moje myšlenky, bude pro celou famílii. Ale stejně, dorážela na mladíka za pokladnou, když z pásu ubyla pomalu polovina nakupené hory zboží, si na nás namastíte kapsu. Vždyť jenom ta mouka, pokračovala, se nechá něco stát.
Mladík s povzdechem postupně přesunul hromadu balíčků mouky, aby se vzápětí pustil do hromady cukru moučkového, cukru vanilkového, ořechů a štosu her na pečení. Pozoroval jsem jeho zručné ruce, jak kmitají před laserovou čtečkou. Paní ládovala prolustrovaný nákup do igelitových tašek. Za mnou se začala tvořit úctyhodná fronta. Samý přetékající nákupní vozík. Jo, Vánoce a vánoční pečení, to si prostě nechá něco stát!
Paní Pohroma nakynuté plastikové tašky nacpala zpátky do vozíku a zalovila v peněžence. Mám to akorát, radovala se. Nejsem přece dnešní, povykovala a mladíkovi před nosem zamávala kalkulačkou, která se zapínala, sotva na ni padl paprsek světla. Všechno jsem to tady spočetla, a vysázela mladíkovi částku přesně na haléř. Zasupěla, napjala svaly a kupodivu, vozík se rozjel.
Dobrý den, pozdravil mě mladík, jak měl naučeno z kursu pro začínající prodavače hypermarketů. Dobrý den, odpověděl jsem, jak jsem měl naučeno, ani vlastně nevím odkud. Vyložil jsem na pás ubohý obsah košíčku a cítil, jak mě zezadu propalují pohledy čekajících. Zas jeden, co ignoruje Vánoce, volaly ty pohledy. Jen mladíkovi za pokladnou, jakoby zasvítily oči. Držel v ruce plechovku s fazolemi a najednou promluvil, jak je v kursech pro začínající prodavače neučili: Tak tu bych si teď dal, po fazolích se doslova utluču, a hypnotizoval vinětu, na níž se skvěly fazole v pálivé chilli omáčce. Jak si je děláte, ptal se mladík, zatímco fronta přetékajících vozíků narůstala. Já si nejprve osmahnu cibulku, zasnil se, na sádle. Musí to být na sádle a pak přidám najemno nakrájenou slaninu. Usmažím ji dozlatova. Musím přiznat, že se mi sbíhaly nevánoční sliny. Pak do toho vyleju obsah plechovky a míchám a míchám. Nakonec, když už je to pomalu hotový, přidám nadrobno nakrájený eidam. Není nad to, když se kolem fazolky vinou tenounké nitky rozpuštěnýho sejra, snil mladík tak, jak ho opravdu neučili v kursech začínajících prodavačů hypermarketů. Pak to ještě jednou zamíchám...
Já vás, zdá se mi taky zamíchám, zazněl od přetékajících nákupních vozíků ostrý ženský hlas. Manažerka! Vydechl mladík a už málem snědenou plechovku s fazolemi nechal projet kolem laserové čtečky. Než půjdete domů, pokračoval ženský hlas, stavte se u mě.
Bude kázání, co, šeptnul jsem při placení. Co, kázání, odtušil pohrdlivě mladík. Tohle vypadá na celou mši.
Druhý den jsem ho tam už nepotkal.
