Když se sejdou dvě legendy
Adolf Branald oslavil na podzim loňského roku pětadevadesátku. K narozeninám si nadělil novou knihu; jmenuje se Tichý společník a Branald v ní vzpomíná na společné chvíle s několika svými přáteli - od Alfréda Radoka přes Františka Hrubína, Jaroslava Seiferta a Bohumila Hrabala až po Jana Wericha a Miloše Formana.
Vypráví hlavně o nich (i když samozřejmě i o sobě). Je prý přitom vděčný za to, že jim mohl být tichým společníkem, tedy že měl možnost být vedle nich, poslouchat je a nerušit. Inu - skromnost je dána velkým duchům. Česká televize představí Adolfa Branalda pohledem Věry Chytilové. Při práci na filmu se setkaly dvě žijící legendy československého (v případě Adolfa Branalda s trochou nadsázky i rakousko-uherského) kulturního života.
Branald pochází z divadelní rodiny, dá se o něm říci, že byl jedním z prvních československých filmových herců (v roce 1918 hrál ve dvou filmech natočených jeho otcem, v roce 1922 ztvárnil hlavní roli ve filmu Venoušek a Stázička). V životě prošel Branald řadou povolání - prodával motorové oleje, byl bankovním úředníkem, úředníkem na dráze, výpravčím i redaktorem v knižním nakladatelství. Spisovatelem se stal víceméně náhodou. Když už se ale "mužem pera" stal, hojně čerpal ze svých životních zkušeností. Rád vypráví například o tom, co mu přinesla praxe na dráze, grafikony a jízdní řády. Psaní je podle něj vlastně také činnost, která se řídí určitými pravidly a řády. A těm prý ho naučila hlavně dráha.
Veřejné prezentace knihy Tichý společník se zúčastnilo mnoho lidí. Branald se všem, kdo o to stáli, podepsal, s každým prohodil pár slov, potřásl si rukou. Spisovatel je totiž svým čtenářům vděčný a na zmíněné prezentaci, když se ohlížel za svým životem a tvorbou, jim mimo jiné řekl: "Bylo to krásné a bylo toho dost: a bylo to krásné i díky vám. Děkuji."
