Klaus proti Topolánkovi

Není snadné tyto, stejně jako jiné současné události komentovat. Už z toho důvodu, že po sedmi měsících ztrácí smysl odsuzovat politiky za to, že neumí sestavit vládu. Ale bez komentářů se dá nakonec stejně obejít - důležitější je událostem porozumět.

Jak tedy pochopit, že se prezident a premiér, navíc s původem v jedné politické straně, dostali do tak ostrého konfliktu?

Dlouhodobý boj o vládu je spletitý a jeho hlavní vlastností je fakt, že zasahuje dovnitř stran. Bitevní hranice probíhá uvnitř ODS i ČSSD. Zkušení experti, například liberál Vojtěch Cepl a socialista Jaroslav Šabata tvrdí, že dochází k nejdůležitějšímu přelomu v české demokracii od jejího založení.

Češi byli zvyklí, že o politice nerozhodují programy ani sliby voličům, ale dohoda dvou největších stran. Zažili jsme to v nejčistší podobě během opoziční smlouvy. Tehdy vládla sociální demokracie, díky domluvě mezi Milošem Zemanem a Václavem Klausem se však na vládnutí podílela také ODS, která získala vlivné posty především při správě státních financí.

Symbióza dvou velkých stran v ekonomické sféře se udržela i v následujícím volebním období. Pokud se chtěli levicoví premiéři dosavadnímu modelu vzepřít, přišli o křeslo. Úspěšný byl až Jiří Paroubek, který se nebál spolupráce s komunisty.

Proto nastala nesmiřitelná předvolební válka mezi Paroubkem a Topolánkem, mezi ČSSD a ODS. Když volební výsledky nutily velké strany k obnovení spolupráce, nebylo to najednou možné, pokud strany - a především občanská demokracie - nechtěly ztratit tvář.

Do skládání vlády začali opět zasahovat Zeman s Klausem, kteří chtěli obnovit velkou koalici opět pod nějakým krycím názvem. Zemanovým doporučením byla nová opoziční smlouva a pro tuto myšlenku získal poslance Michala Pohanku a Miloše Melčáka, kteří vystoupili z poslaneckého klubu sociální demokracie.

Kromě těchto dílčích neúspěchů však Paroubek dokázal Zemanův vliv neutralizovat. Řada sociálních demokratů, například místopředseda Zdeněk Škromach, to chápali jako dobrou příležitost zmizet na pár příštích let do opozice.

Na scénu však vstoupil Klaus, který se snažil domluvil velkou koalici, krytou účastí lidovců ve vládě. Paroubek se v té chvíli ocitl v pokušení, převzít Zemanovu roli a stát se za ČSSD garantem opozičněsmluvní politiky.

Zbývalo už jen málo, přesvědčit Topolánka, aby na opakování hry z roku 1998 přistoupil. Skutečně byl donucen nabídku koalice ODS, ČSSD a lidovců přijmout, vzbouřila se však proti němu strana a on začal s ulehčením skládat pravicovou trojkoalici.

Je to riskantní krok, který nutí k tomu, spoléhat na sociálnědemokratické přeběhlíky a může skončit neúspěchem. Více než půl roku po volbách by to byla svým způsobem katastrofa.

Tento postup však od sebe jasně odděluje vládní koalici a opozici - a to způsobem, který je v Česku dosud nevídaný.

Dává šanci reformátorům, kteří nejsou zasaženi dohodami a pravolevým sbratřením posledních let. Umožní nástup novým generacím politiků a především expertů, kteří už vyrostli v polistopadovém režimu a kteří se nechtějí nechat řídit od lidí, kteří byli přinejmenším v počátcích své dospělosti nuceni kolaborovat s jedním z nejtrapnějších režimů, které Evropa poznala - tedy s normalizačními komunisty.

Tento vývoj se pokusil Klaus zabrzdit svým včerejším odmítnutím druhé Topolánkovy vlády. Jeho stanovisko umožnilo některým předním regionálním politikům včetně pražského primátora a prvního místopředsedy Pavla Béma, aby proti Topolánkově vládě protestovali také. Zatím se však zdá, že Topolánek má dost sil, aby útok Klause s Bémem odvrátil.

Sám prezident ve chvíli, kdy způsobil pozdvižení v ODS, ustoupil a připustil, že je Topolánkovu vládu ochoten jmenovat, chce si však udržet právo kritiky.

Je pravdou, že žádný z politiků není pánem současného dění. Věci se sunou směrem, který musí někdy překvapovat i samotné aktéry. Možná je to revoluční pohyb, který přinese něco opravdu nového. Do nového roku se zkrátka otevírají slibné vyhlídky, má to však i nevýhody. Bezpečně se pro několik příštích měsíců dá předpovědět jediné: nejistoty se jen tak nezbavíme.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .