Klid před reformou

21. říjen 2003

Lidé by měli respektovat vládu a vláda by naopak měla brát vážně občany. To je úplný základ úspěšné politiky a příznivého rozvoje celé země. Má to význam především v dobách, které jsou přelomové, kdy se mění poměry a je třeba reformovat. Česko stojí před zásadní reformou, kdy musí zásadně škrtat ve svých veřejných výdajích. Po událostech minulého týdne se zdá, že porozumění mezi společností a politikou není úplně vyloučeno.

Sněmovna především schválila příjmy a výdaje rozpočtu na příští rok. Hlasování proběhlo bez velkých debat a zřejmě zaručilo, že kabinet Vladimíra Špidly přežije i do příštího roku. Dostane tedy šanci reformovat.

Neslavilo se ovšem. Místo toho vláda vyslechla kritiku prezidenta Václava Klause, který naznačil, že ministři jsou špatní a mezi lidem všeobecně neoblíbení.

Všechno, jak má být - vláda zpevnila své postavení, opozice upozorňuje na chyby při jejím vládnutí. Takový klid a řekněme standardní vývoj politická scéna nezažila přinejmenším od loňských voleb. Karty jsou rozdány.

Teď je možné hledat soulad mezi politiky a společností před náročnými úkoly. Těmi úkoly se rozumí nejen reforma veřejných financí, ale také nutnost udržet mírný hospodářský růst. Když lidé oba úkoly pochopí a budou se v nastávajících událostech dobře orientovat, bude to mít pro veřejné finance i ekonomiku příznivé důsledky.

Jenže politici by si měli uvědomit, že lidé na jejich plány a reformy nereagují vždy tím způsobem, který by si sami politici přáli. Reformní záměry pak obvykle končí v troskách. Ukazují to příklady z posledních doby.

V polovině devadesátých let byla česká společnost sebevědomá. Lidé věřili ministrům z ODS, že Česko je v čele zemí, které reformují socialistický režim. Na cestě k demokracii jsme lepší než sousedé - Poláci, Maďaři, o Slovácích nemluvě. Když tehdy Václav Klaus v roce 1996 sliboval do čtyř let průměrný plat ve výši dvacet tisíc korun, mnoho lidí mu věřilo.

Problém nastal, když napřesrok musel Klaus lidem říkat nepříjemné věci. Oznámil, že se země se dostala do ekonomických potíží, a vyhlásil úsporné balíčky. Pro společnost to byl šok a pravicová vláda ztratila podporu veřejného mínění.

Z údajů výzkumných agentur STEM a CVVM tradičně vychází, že důležitou vlastností Čechů je malá důvěra v budoucí rozvoj společnosti. Když se tedy něco nedaří - a nemusí jít ani o velkou krizi - okamžitě ztrácejí optimismus. To se stalo i v roce 1997. Lidé si začali stěžovat a upadli do depresí. Považovali se tehdy za mnohem méně úspěšný národ, než Poláci a Maďaři, ještě tak dobrý, jako jsou Slováci. Ještě počátkem minulého století chtěli Češi soutěžit s Němci a v šedesátých letech aspoň s Rakušany. Z historického pohledu byl tedy rok 1997 úplným krachem národního sebevědomí. Důsledkem bylo, že se propadla i ekonomika.

Neodvratný byl proto pád pravicové vlády. Veřejnost tehdy rozuměla slovům Miloše Zemana, že je třeba obnovit "spálenou zemi".

Zeman a jeho sociálnědemokratičtí ministři přehodili výhybku a opustili cestu úsporných reforem. Začali více utrácet z veřejného rozpočtu a lidem se to postupně začalo líbit. Zvyšovaly se totiž i mzdy - nejdříve veřejného a pak i soukromého sektoru - a zásluhou spokojených pracovníků začala růst hospodářská produkce.

Optimismus Čechů se sice nevrátil na úroveň roku 1996, ale počátkem nového tisíciletí se cítili být stejně úspěšní jako Maďaři a rozhodně pár kroků před Poláky.

Česká prosperita ale zůstala křehká, protože dosud stojí na růstu veřejných výdajů. Pokud Miloš Zeman věřil, že motor naskočí a ekonomika už státní podporu potřebovat nebude, tak se v Češích mýlil. Zkrátka bylo jen otázkou času, jak dlouho státní pokladna vydrží ekonomiku podporovat. Proto dnes společnost stojí před dalším bodem obratu a vláda bude muset začít šetřit. Znamená to splnit úkol, pod jehož tíží padl před šesti lety Klausův kabinet - seškrtat veřejné rozpočty a přitom udržet hospodářský růst.

Premiéru Vladimíru Špidlovi a jeho ministrům se to může podařit jen tehdy, když budou mít minimální důvěru veřejného mínění a také - když jim bude pomáhat korektní kritika ze strany opozice.

Jenže už dnes jsou vidět rizika. Vláda ještě nešetří a o úsporách jen mluví. To ale stačí k tomu, aby už dnes lidé ztráceli sebedůvěru. Průzkumy říkají, že letos opět vidí Maďary jako více úspěšné a cítí se být tak na úrovni Polska. Pokud se optimismus a důvěra občanů v politiky propadne ještě dál, třeba jako na konci Klausovy vlády, nemá reforma velkou šanci.

Špidla a jeho lidé proto musí zvolit správnou strategii, která by jim na rozdíl od Klause udržela veřejnou podporu i v těžkých dobách. V zásadě volí mezi dvěmi možnostmi. Mohou lidem slibovat, že udrží blahobyt a sociální jistoty v té největší možné míře. Ale pokud se jim to nepodaří, veřejnost je tvrdě odsoudí. Anebo mohou vysvětlit, že každý musí spoléhat především sám na sebe. Je možné pomoci těm potřebným, ale jen k tomu, aby se také dokázali postavit na startovní čáru s ostatními. O tom by měli ministři své spoluobčany přesvědčit. Lidé pak neztratí hlavu a optimismus ani při škrtech veřejných výdajů, ani při hrozbě nastávajících ekonomických potíží. Pak budou mít politici vyhráno a ekonomika půjde nahoru.

Spustit audio