Koho prezident volit nebude
Koho bude prezident Václav Havel v nadcházejících volbách volit, to zatím nesdělil a nejspíš ani nesdělí. Ani ve svém novoroční projevu neřekl, koho českým občanům doporučuje. Některé charakteristiky toho, co by si přál, aby volby odmítly, nápadně připomínaly občasné chování dvou vládnoucích stran tzv. opoziční smlouvy. Je proto nanejvýš pravděpodobné, že tyto strany prezident asi volit nebude a nepřesvědčí ho o tom ani volební letáky ODS.
O to ovšem vůbec nejde. Prezident, jako každý občan, může volit koho chce. Druhá věc je, že je ústavním činitele, stejně jako předseda Poslanecké sněmovny Václava Klaus a jako takoví by tito politikové měli spolupracovat na tom, co musejí mít společné - tedy prospěch České republiky. Osobní animozity a názorové rozpory v tomto směru nejsou zase tak důležité. Oba politikové takový pohled, alespoň formálně potvrdili. Společný zájem republiky by měl být vyšší hodnotou.
Otázka je, jak to bude vypadat prakticky. Pokud vezmeme za základ minulé zkušenosti, můžeme být spíše skeptičtí. Deklarace jsou věc jedna a praktická politika věc druhá. Oba politikové například vyslovili souhlas se společných prohlášením českých parlamentních stran k tzv. Benešovým dekretům. V jeho případě jde ovšem o nic jiného než pouhou deklaraci, ze které nevyplývá v podstatě nic, možná jen to, že česká politická reprezentace v tomto případě přizvala k diskusi o zásadních tématech České republiky i dosud ignorovanou KSČM. Tento fakt je možná důležitější než celé deklarativní prohlášení.
Praktické problémy vztahu obou mužů mohou ale opět nabýt zásadního charakteru už co nevidět. Naznačuje to fakt, že předseda ODS Václav Klaus nelenil připomenout prezidentovi své očekávání, že ten pověří sestavením vlády jako prvního toho, kdo ve volbách vyhraje. Právě na tomto pojetí pravomocí prezidenta se například oba politikové léta přou a došlo to dokonce tak daleko, že z dílny ODS vzešla ústavní iniciativa v rámci tzv. opoziční smlouvy, která měla stanovit prezidentovi jako povinnost pověřit sestavením vlády vítěze voleb.
Prezident České republiky přitom argumentuje, že nikdy nic jiného v historii sestavování vlád neučinil. Vždy pověřil vítěze. To je pravda, avšak kritikové namítají, že vždy tak učinil až po jistém váhání. V době politické krize koncem roku 1997 pak dokonce obešel duch Ústavy a místo jmenování premiéra pověřil politika menší politické strany rolí jakéhosi předběžného vyjednávače, s čímž Ústava naprosto nepočítá. Naopak vytváří jistý tlak na prezidenta, aby neměl nekonečné množství možností pověřovat někoho sestavením vlády, když mu toto právo přiznává jen dvakrát. Ustavení role vyjednávače bylo klasickým příkladem, jak v podstatě advokátským způsobem obejít Ústavu.
To bylo nicméně v době, kdy se zdálo, že Havlův letitý politický rival Klaus tak říkajíc mele z posledního a jeho kariéra je u konce. To se ale záhy ukázalo být velkým prezidentovým omylem. A nyní vše nasvědčuje tomu, že Václav Klaus a jeho ODS je v plné síle a podle průzkumů veřejného mínění má opět reálné šance ve volbách zvítězit. Zatímco prezidentovi političtí přátelé buď v politice už vůbec nejsou nebo jejich zbytky neprojevují nijak zvláštní sebevědomí.
Je tedy otázka, zda-li se odcházející prezident ještě po těchto volbách pokusí oživit své pokusy z doby před čtyřmi lety, při kterých chtěl zákulisními jednáními obejít výsledky voleb a odstranit Václava Klause z politiky. Spíše to vypadá, že se Václav Havel smířil s realitou, že Klause se dá z politiky odstranit jen svobodnými volbami a v těch zatím prezidentovi političtí přátelé nebyli schopni výrazněji uspět.
S realitou se možná smiřuje naopak i Václav Klaus. Také on by měl respektovat, že prezident Václav Havel je na české politické scéně nepřehlédnutelná figura a přestože se nikdy nepodrobil volební kampani opravdu na ulici, přesto má ze svého ústavního titulu do různých věcí co říci. Český prezident, byť jeho ústavní pravomoci nejsou velké, není pouhým, jak se říká, kladečem věnců. Také Václav Havel, pokud by svěřených pravomocí chtěl naplno využívat, by nakonec mohl být docela silný prezidentem. Právo jmenovat soudce, generály, zastupovat stát navenek a kdykoliv se zúčastňovat jednání vlády s právem přednostního slova rozhodně není možné považovat za formální pravomoci.
Je zkrátka možné říci, že letité mediální přestřelky a trucy obou velkých mužů české polistopadové politiky jsou zbytečné a obou zcela nedůstojné. Václav Klaus tady prostě bude tak dlouho, dokud ho do historie nepošlou čeští voliči. A stejně má v ní své místo už trvale rezervované. Stejně jako Václav Havel, který do politického důchodu odejde příští rok, ale málokdo předpokládá, že o něm tím pádem přestane být slyšet.
Kdyby se s tím oba pánové už dříve smířili, mohli se ušetřit nedůstojných potyček, nehodných jejich jmen. Jestli na tom něco změní jeden oběd, to se teprve ukáže.
ČRo 6 / RSE
26. dubna 2002
Napište nám: rse@cro.cz
