Krach Union banky
Pro více než dvě stě tisíc klientů Union banky je zavření bankovních poboček a zmrazení jejich účtů nejspíš katastrofou. Pro miliony daňových poplatníků v České republice je to naopak zpráva vynikající. Jestliže stát skutečně nepomůže poslednímu z malých a středních bankovních ústavů, které ještě zbyly na českém finančním trhu, je astronomických více než pět set miliard korun, investovaných českými vládami v posledních třinácti letech do státní pomoci bankám, zřejmě opravdu konečnou sumou.
Italští investoři ze skupiny Investmart, kteří do banky vstoupili před čtyřmi měsíci s úmyslem převzít za necelé tři miliardy korun sedmdesát procent jejich akcií, se rázem ocitli na tvrdé půdě reality. Od Ministerstva financí, se kterým vyjednávali o státní pomoci ve výši jedné a půl miliardy korun, se očividně už ničeho nedočkají. Centrální banka naopak zahájila s Union bankou řízení o odnětí bankovní licence.
Štědrá ruka státu, která zatím vždycky zahladila tunely i neúspěchy českého finančního trhu, se tedy zavřela a to zřejmě definitivně, protože rozhodnutí nepomoci Union bance úzce souvisí s nadcházejícím vstupem do Evropské unie. Čeští úředníci z Ministerstva financí museli předat všechny podklady o minulých finančních injekcích bankám Evropské komisi, která je hodlá přezkoumat.
Mezi desítkami malých a středních bank, které se vyrojily na začátku devadesátých let, kdy bankovní licence byla k mání za pohádkových několik sto tisíc korun a půjčování horentních částek vlastním akcionářům nebo osobám, u kterých bylo zjevné, že je nesplatí, se omlouvalo údajnou neprokazatelností zlého úmyslu, byla Union banka od počátku poněkud výjimečná.
Založily ji velké severomoravské podniky spolu s městem Ostrava a měla sloužit k oživení ostravského regionu. Ve skutečnosti byla spíše prototypem mechanismu, označovaného jako "bankovní socialismus": velké firmy odkládaly bolestivou restrukturalizaci a na svůj chod si půjčovaly u bank, s nimiž byly vlastnicky propojeny. A to v naději, že to za ně nakonec stejně zatáhne stát: tak tomu bylo i v případě Union banky, která se v druhé polovině devadesátých let výrazně podílela na ozdravném programu České národní banky pro malé a střední bankovní domy v České republice.
Jeho podstatou bylo odkoupení nejhorších nedobytných úvěrů ohrožených bank za jejich nominální cenu. Jenom v roce 1996 to Českou národní banku přišlo na čtyřicet šest miliard korun. Ze šesti bank, které tehdy do ozdravného programu vstoupily, byly zdravé části čtyři z nich připojeny k Union bance, která si tak pomohla k dodnes atraktivní síti asi devadesáti poboček v celé republice. Na řešení ztrát a problémů, spojených s fúzemi, dostala tehdy Union banka dvacet miliard korun. Teď tvrdí, že jí Česká národní banka ještě necelé dvě miliardy dluží, což ale guvernér Tůma odmítá.
Podstatně dražší bylo nicméně oddlužování velkých českých bank, které se konalo dvakrát. Jednou po pádu komunismu a podruhé před privatizací, kdy je stát zbavil nedobytných pohledávek z období transformace. Jenom v případě Komerční banky to předloni stálo zhruba šedesát miliard korun. Fakt, že pod vedením francouzské bankovní skupiny Societe Generale začala Komerční banka vykazovat po řadě ztrátových let zisky a loni se její akcie zhodnotily dokonce o víc než o sto procent, byl tedy českými daňovými poplatníky ve skutečnosti draze vykoupen.
Obdobně je tomu v případě České spořitelny, jejíž dobré hospodářské výsledky po oddlužení a privatizaci se promítají dokonce rovnou do růstu akcií její mateřské lodi, rakouské Erste Bank. Především díky těmto dvěma bankovním titulům se Česká burza v loňském roce, kdy světové kapitálové trhy zažívaly propady, mohla pochlubit druhým největším růstem na světě, hned po Rusku, kde strmý nárůst o čtyřicet procent způsobila hlavně vzrůstající cena ropy.
V Česku vzrostl index PX 50 sice jen o necelých sedmnáct procent, ale jak už bylo řečeno, především díky bankovním titulům. A těm nalil do žil životodárnou energii stát, protože je před prodejem oddlužil. O skvělé zisky akcionářů Komerční banky a Erste Bank se tak de facto zasloužili nejen zahraniční manažeři, nýbrž i všichni čeští daňoví poplatníci. Tato absurdní praxe teď, doufejme, končí.
