Krize středoevropské politiky

Přesto se dá leccos předpovědět, když se použije zatím opomíjená metoda - totiž inspirovat se při výkladu české politiky vzory z okolních zemí. Ve středoevropském regionu probíhají v období od září 2005 do letošního září celkem šestery volby. A protože jde o jednu zeměpisnou oblast, jde o podobné problémy a často i podobná řešení.

Máme za sebou už volby v Německu a Polsku a jejich příklad rozhodně středoevropský optimismus zvýšit nemůže. Ani v jedné zemi se nepodařilo vytvořit standardní vládu. Němci podruhé ve své historii museli zvolit nouzové řešení a sestavit velkou koalici. Polsko je ještě větší problém. Vznikla tam menšinová vláda konzervativních populistů, která však nedokáže najít podporu pro nový státní rozpočet. Nové volby jsou na obzoru.

Zbývají tedy menší čtyři země, kde ještě není prohráno. Vůbec nejlepší vyhlídky má díky většinovým prvkům v systému Maďarsko, kde se volí v březnu. Vládní koalice socialistů a liberálů tam je v krizi a podle tradičního schématu by ji měla nahradit většinová vláda konzervativní pravice. V červnu následují Češi, kde není příliš důvodů k optimismu. Dnes jsou nejvíc pravděpodobné dvě možnosti - Paroubkova menšinová vláda s tichou podporou komunistů by opakovala polský scénář, po vzoru Německa je druhou možností velká koalice ČSSD a ODS.

Velmi nejisté je v září Slovensko, kde se rozpadají pravicové strany zkorumpované osmiletým vládnutím. Nahradit by je mohl socialista Robert Fico se stranou Smer, těžko ale hledá podporu jiných stran. Pokud část hlasů na Slovensku získají komunisté či populistické strany, hrozí polský scénář. Rakušané mohou spoléhat na zřejmě nejúspěšnějšího středoevropského politika posledních let - dvojnásobného premiéra Wolfganga Schüssela. Ovšem i on ztrácí svého dosavadního partnera, obskurní stranu Svobodných, která se neustále rozpadá. Také Schüsselův rozlet může skončit ve velké koalici se sociálními demokraty.

Ve všech zemích je tedy hlavním nebezpečím, že vznikne jen slabá vláda, která nebude schopná provést nutné reformy a řídit zemi. Ve dvou se nebezpečí už naplnilo.

Kořen problémů jsou právě reformy, které by měla každá země podniknout - příliš zbytnělé sociální systémy zatěžují ekonomiku, a proto je nutné seškrtat výdaje na důchody, dávky, nezaměstnané, zdravotnictví. Případně se pokusit zajistit efektivitu nějakým jiným způsobem.

Výjimečné v tom je Slovensko, které má liberální reformu za sebou. V této chvíli však není jisté, jak je úspěšná.

Lidé se obecně bojí reforem, které vznikají pod konkurenčním tlakem z jiných světadílů. Proto dávají hlasy politikům, kteří prohlašují, že reformy nutné nejsou, případně že nemusí tolik bolet. V tom je tajemství nečekaných volebních úspěchů Schrödera a Kaczynského, i popularity Paroubka.

V zemích bývalého komunistického bloku je protireformní populismus usnadněn ještě tím, že po vstupu do Evropské unie mohou země spoléhat na příliv zahraničních investic, které táhnou ekonomiku a dodávají miliardy do státní pokladny. Je to dočasný příliv, politici ho však dokážou využít k podplácení voličů.

Obecně vzato tak stojí střední Evropa před úkolem přizpůsobit se změnám globální ekonomiky a volby by měly rozhodnout, jestli to dokáže. Dokonce je velmi pravděpodobně, že si to uvědomují politické a ekonomické elity. Velice pravděpodobně si to však neuvědomují občané, kteří raději poslouchají politiky slibující modré z nebe a poklidný život bez bolestných reforem. Tato neobvyklá situace zpochybňuje význam demokratických voleb, které tak nemusí přinést řešení, ale zavést zemi do ještě větších problémů. Politici jsou jednak nuceni dávat nereálné sliby, jednak nedokáží sestavit silnou vládu. Logickým důsledkem je povolební kocovina.

Nadějí pro jednotlivé země tak jsou jednotliví politici, kteří se dokáží orientovat i v obtížné situaci a prosadit nutné změny i bez jasného mandátu. Němci ještě mohou spoléhat na Merkelovou, Poláci už ztrácejí víru v bratry Kaczynské. Maďaři mají zkušeného Orbána a Rakušané by nejlépe udělali, kdyby znovu zvolili Schüssela.

A Češi mají svého Paroubka, chtělo by se automaticky dodat. Dokáže být dost populistický, aby vyhrál volby, a dost autoritářský, aby prosazoval vlastní politiku. Nutno však dodat, že Paroubek by byl nouzové řešení, které by také nemuselo podle polského vzoru vyjít. Nejvýhodnější variantou by byla běžná většinová vláda občanských demokratů s lidovci. Jenže úspěchu této varianty se dá čím dál méně věřit.

V každém případě se na takovém půdorysu budou odehrávat nadcházející volby. Obyčejná středoevropská krize, při které ani voliči nemají šanci dobře vybrat.