Lhát se musí umět
Pokud se chci cokoli dozvědět z kultury evropských, hlavně však středo- a východoevropských Židů, z kultury, která díky nacistům bezmála zanikla, sáhnu – možná je to špatně – po jejich anekdotách. Mám za to, že to podstatné se tu dozvím v té nejméně zkreslené podobě.
Posuďte sami.
Obecně se má za to, že se lhát nemá. Přitom z vlastní zkušenosti víme, jak je někdy lež důležitější a ve skutečnosti více pravděpodobná než třeskutá pravda. Chcete-li někdy vyprávět příhodu, kterou jste sami na vlastní kůži zažili, kterou máte takříkajíc z první ruky, a chcete-li přitom být věrohodní, někdy se jednoduše nevyplatí vyprávět tak, jak se opravdu stala. Nikdo vám ji prostě neuvěří, protože se vám kupříkladu stalo něco, co se podle obecného povědomí jednoduše stát nemůže. Někdo se s vámi rozdělil o poslední peníz, který mu zůstal. Dal vám napít, ačkoli sám trpěl přeukrutnou žízní. Nalezli jste na ulici tlustou roli stodolarovek, dokonce nebyl šábes, a vy jste peníze zvedli a odevzdali nejbližším úředním místům. V takových chvílích, aby vás vaše okolí opravdu začalo brát vážně, svůj příběh upravíte. Někdy více, někdy méně, někdy si ho prostě vymyslíte.
Jsou to posluchači, kteří rozhodují o tom, jaký váš příběh má být, jak ho chtějí slyšet, aby jej považovali za pravdivý, a v zásadě jim na tom nezáleží, jak se opravdu odehrál.
Tak nejen, že se musí umět lhát, ale musí se umět i říkat pravda, aby zněla co možná nejpravdivěji, i kdybyste přitom měli maličko lhát. Takovou zkušenost mají i židovské anekdoty.
Dva Židé se potkají na nádraží. „Kam jedeš?“ „Ale jedu do Varšavy nakoupit dřevo.“ „K čemu ta lež? Přece vím, když řekneš, že jedeš do Varšavy koupit dřevo, pak ve skutečnosti jedeš do Lvova, prodat obilí. Náhodou ale vím, že opravdu jedeš do Varšavy, abys nakoupil dřevo. Proč tedy lžeš?“
Pravda a lež mají jednoduše k sobě tak blízko, že je můžete jednu za druhou zaměnit, a nikdo si toho nevšimne. Vždyť co je pro lidi pravda? Především popis skutečnosti, jak si smýšlí, že by se podle nich měla odehrávat a vypadat a jak si dokonce přejí, aby se odehrávala a vypadala. Je to spíš výjimka, když se v životě setkáte s lidmi, kteří skutečnost zásadně berou takovou, jaká opravdu je, kteří dokonce i sama sebe do té skutečnosti zasazují tak, jak si sami opravdu zasluhují, tedy jakými opravdu jsou. Spíš se ale potkáváte s lidmi, kteří si skutečnost a sebe v ní tu trošičku, tu poněkud více upraví, samozřejmě že ve svůj prospěch.
Už slyším rozlícené mravokárce, kterak volají, že lhát se přece nemá, že člověk si má nastavit rovné, a ne zkreslující zrcadlo. Jenže na rozdíl od horlivých strážců slušných mravů jsem raději shovívavý. Vždyť i mně samotnému dělá problémy podívat se do zrcadla. Často se konejším tím, že obraz, který čas od času spatřím v zrcadle, je zas jen obrazem, a že se skutečností nutně nemusí mít nic společného.
To jsem přece já, volám na obraz v zrcadle, a vzápětí se sebe znechuceně ptám, proč proboha lžu!
