Lída Rakušanová: Presidentova proměnlivá témata
Václav Klaus se nemění. Mění se jen svět kolem něj,- dosvědčují sborem hradní poradci. Je to dobře, nebo špatně? Psychologové by asi dokázali vysvětlit takové postoje nejen jako pevnost v názorech, ale třeba i jako neschopnost přemýšlet o věcech v nových souvislostech. Jako určitou zarytost, možná až začínající stařeckou umíněnost, která nepřipouští ani v náznaku, že by pravdu mohl mít i někdo jiný.
S Václavem Klausem je to ovšem složitější. Když jezdil popřednáškových sálech západních universit a brojil tam proti společné evropské měně euru, málem ho vypískali. Neustoupil a všechnu kritiku odrážel argumenty, které vůbec nevypadaly, že by byly nefundované. Dneska by v těch přednáškových sálech sklízel nejspíš ovace. Ekonomů- teoretiků, kteří na euro nevsadí pětník, přibývá na západě po řecké krizi přímo inflačně.
Václav Klaus má ale mezitím už jiné téma: teď objíždí přednáškové sály s výzvami, aby lidi nebláznili s nákladným bojem proti globálnímu oteplování, když proti němu stejně nic nezmůžou. A každý výbuch sopky, a že jich v poslední době na téhle planetě přibývá, bere vítr z plachet jeho kritikům. Stejně jako přispívají k pochybnostem i podivné kšefty s různými emisními povolenkami, které mění původní záměr v paskvil.
Ve svém dnešním projevu v parlamentu, opravdu, ale opravdu zcela náhodou proneseným v tentýž den, kdy v Bruselu předstoupil před europoslance šéf evropské komise Barosso, ale prezident Klaus obě tato svá oblíbená témata vynechal. Zato nezapomněl na třetí, na EU. Sice ji neprezentoval, jako to dělává jindy, přímo jako „žalář národů“, nicméně varoval poslance, aby nebyli „převodní pákou“ evropských regulí, které zasahují do chodu státu, zájmů občanů a omezují svobodu. Tady snad jen dodejme, že je ČR plnoprávným členem unie, kam nepodával přihlášku v polovině 90. let nikdo jiný než tehdejší premiér Klaus, a jako plnoprávný člen má i ČR možnost unijní rozhodnutí v rámci sedmadvacítky ovlivňovat. Sama na to samozřejmě nestačí: ale členství v širším společenství je o právě o umění hledat si spojence. V tom ovšem naše země zatím věru nevyniká.
V presidentově projevu před parlamentem se nicméně vynořilo ještě další téma, z něhož vyplývá, jak mnoho mu leží v žaludku zdejší Ústavní soud. Ač jeho složení už coby prezident téměř kompletně ovlivnil, nemůže se evidentně přenést přes to, že tahle „lidem nezvolená“ instituce jedná autonomně. Nejen, že dala zelenou Klausem proklínané Lisabonské smlouvě,- ale dovolila si i názor, že pokud poslanci a senátoři rozhodli o předčasném termínu voleb, je to proti ústavě. I v tom Václav Klaus, jak řekl ve svém projevu, vidí ohrožení zdejší svobody a politické vměšování: volby by prý loni na podzim dopadly jinak, než o půl roku později. Jak, to už prezident nedodal. Ale tak úplně nespokojen zřejmě se současným výsledkem také není: konečně máme podle prezidentových slov koalici, odhodlanou k těm úsporám a reformám, které
urgoval v parlamentu už před sedmi lety, když tam kritizoval sociální demokraty za přílišný rozpočtový deficit.
Což by chtělo potlesk. To by si ovšem člověk nesměl leccos pamatovat. Například Klausova slova, adresovaná Slovensku za Dzurindy, že tamní drastická reformní kůra by v Česku možná nebyla, protože by si ji prý zdejší „demokraticky vyspělejší“ obyvatelstvo nedalo líbit. Klaus tím tehdy omlouval, proč Česko za jeho vlád nepokročilo v reformách aspoň tak, jako Slovensko, které na konci 90. let dohánělo zpoždění z Mečiarovy éry. Přitom jako premiér hledal Václav Klaus ústupové cesty, sotva odboráři zachrastili zákoníkem práce. Takže to s těmi „neměnnými názory“ pana prezidenta nejspíš nebude zas tak horké…
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.
