Lieberman v Evropě

Jeho přirovnávání k Le Penovi nebo Haiderovi ovšem není zcela seriózní. Lieberman určitě není žádný fašista, a nikdy například nepožadoval diskriminaci kterékoli etnické skupiny. Prostě se rozhodl hrát roli prostořekého politika, který říká, co si mnozí jen myslí, asi jako kdysi u nás Miloš Zeman.

Krom toho silácké výroky jsou pro izraelskou politiku typické. Lieberman sám se ve své špatné pověsti trochu vyžívá - pozornost vzbudil návrhem, aby se část izraelského území osídleného Araby připojilo k budoucímu palestinskému státu, a při nástupu do funkce ministra prohlásil, že dosavadní model jednání s Palestinci z Osla selhal.

Ať už je Lieberman jakýkoli, v Evropě byl ocejchován jako problematický politik. A právě tento muž od pondělka do čtvrtka bude křížit Evropou a snažit se napravovat značně zhoršené vztahy mezi Izraelem a Unií. Ještě před pár měsíci vše vypadalo mnohem růžověji. Právě Česká republika, tradiční spojenec Izraele v Evropě, dokonce chystala na dobu svého předsednictví novou smlouvu mezi Unií a Jeruzalémem, která by dosavadní vztahy prohloubila.

V Praze se také měl konat historicky první evropsko-izraelský summit, který měl být vyvrcholením českého pololetí v čele Unie. Koncem loňského roku se však Izraelci rozhodli podniknout vojenskou akci proti Hamasu v Gaze, do světa se rozběhly záběry na mrtvé Palestince, a vzájemné vztahy silně ochladly. A ještě o pár stupňů se propadly poté, co po předčasných volbách nový izraelský premiér Netanjahu uzavřel silně pravicovou koalici, v níž na pozici ministra zahraničí sedí právě Lieberman.

Před asi dvěma týdny Evropská komise předkládala výroční bilanci takzvané politiky partnerství, pod niž spadá i Izrael. Komise se k budoucnosti vzájemných vztahů vyslovila velmi kriticky. Komisařka pro vnější vztahy Benita Ferrero-Waldnerová prohlásila, že kontakty se nezlepší, pokud Izrael nesplní některé podmínky, zejména pokud se nezaváže pokračovat ve stejném modelu mírového procesu a nepřislíbí vznik vytvoření samostatného palestinského státu.

To je nicméně v rozporu nejen s míněním současné izraelské vlády, která tvrdí, že pro další předávání území Palestincům nejsou vytvořeny podmínky, ale i některých evropských vlád - včetně české.

To se projevilo během návštěvy českého premiéra Topolánka v Izraeli zhruba ve stejné době. Topolánek nesouhlasí nejen s konkrétním evropským požadavkem, který považuje za nevyvážený, ale i s faktem, že Ferrero-Waldnerová své stanovisko vůbec nekonzultovala s ním jako premiérem předsedající země, a vůbec překročila své pravomoci, když se vyslovovala k záležitostem, které příslušejí radě, a nikoli komisi. Možná má český premiér pravdu, ale problém je, že komisařka Ferrero-Waldnerová se příliš nevzdálila od stanoviska celé řady vlivných evropských států, které břímě dalšího postupu k míru vidí hlavně na izraelských zádech.

Na podobné stanovisko jako Topolánek se ale nakonec postavil italský ministr zahraničí Franco Frattini právě při pondělní návštěvě Avigdora Liebermana v Římě, což je první zastávka izraelského ministra na jeho cestě po Evropě. Frattini prohlásil, že prohlubování vztahů mezi Unií a Jeruzalémem musí pokračovat. Frattini nepochybně nevychází jen z nějakého záchvatu proizraelských sympatií, ale i z chladného zhodnocení situace.

Zaprvé je mu známo, že mírový proces je stejně momentálně zablokovaný, a to kvůli rozporům na palestinské straně. A zadruhé, a to především, je si vědom, že Evropa nemůže jít jednoznačně proti Izraeli, pokud si chce udržet vliv na blízkovýchodní záležitosti. Právě schopnost ovlivňovat Blízký východ je pro mnoho Evropanů velkým snem, protože právě v tom vidí pole, na kterém se může Evropa přinejmenším vyrovnat Spojeným státům a osvědčit se jako jejich rovnocenný partner, nebo dokonce alternativa.

O tom, jak se Liebermanovi bude na jeho evropské cestě dařit v dalších dnech se teprve uvidí. V úterý přijel do Francie a ve středu dorazí do Německa. Jde o země, které určují tón evropské politiky v kritických záležitostech, a Lieberman je přijel přesvědčit o něčem jiném než že není extremista. Jeruzalém totiž momentálně více než palestinská budoucnost nebo intenzita spolupráce s Unií zajímá jiná otázka. Tou je jaderný írán. Obamova Amerika sice sklízí v celém světě chválu za nový smířlivý tón vůči Íránu, ale zdá se, že nakonec selže v tom nejdůležitějším. Totiž že nechá vyrůst novou jadernou velmoc řízenou teokratickou diktaturou.

Izrael tedy nyní potřebuje maximálně posílit své pozice tváří v tvář Teheránu, což se mu může podařit. Zaprvé proto, že jak prezident Sarkozy tak kancléřka Merkelová se už opakovaně jasně vyjádřili proti nuklearizaci teheránského režimu. A za druhé proto, že Lieberman se může ukázat jako mnohem racionálnější a stravitelnější partner než jako ho líčila média - jde vlastně o jeho úplně první ministerskou cestu do Evropy, a nikdo ho ještě dostatečně nezdá.

Liebermanova pouť po Evropě vyvrcholí ve čtvrtek návštěvou Prahy. Jde o návštěvu předsednické země, která ovšem už přestala předsedat, a Lieberman by tedy Prahu mohl klidně vynechat. Ve skutečnosti je Česká republika v Izraeli považována za důležitou zemi, která, jak se v Jeruzalémě domnívají, rozumí bezpečnostním a politickým dilematům, v nichž se Izrael ocitá.

Zdvořilostní návštěva v Praze po boku evropských velmocí je vlastně určitým díkem - takové návštěvy vykonávala už Liebermanova předchůdkyně Livniová. Bude zajímavé pozorovat nejen jak se vyvinou vztahy mezi Evropou a Izraelem, ale také konkrétně vztahy mezi Českem a Izraelem po odchodu Topolánkovy vlády.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .