Lukašenko - inaugurace
Dnešní rozhodnutí ministrů zahraničí zemí Evropské unie zakázat třem desítkám čelných běloruských politiků přístup do kteréhokoli z pětadvaceti států sjednocené Evropy je logickým pokračováním nejnovějšího vývoje v Lukašenkově Bělorusku.
Jak se ale zdá, na dosti dlouhou dobu by to - vyjma případného zmrazení bankovních účtů zmíněných osob v západních bankách - mohlo být jediné opatření. Hospodářské sankce, směřující proti celé zemi, by docela určitě nezasáhly běloruskou mocenskou špičku, ale především obyvatelstvo země, která je už po léta označována jako poslední evropská diktatura.
V nejbližších měsících, ale možná spíš letech, se spíš dá očekávat, že současná jedenatřicetimístná černá listina opor Lukašenkova režimu se bude rozšiřovat. Podle hlavního současného Lukašenkova oponenta Aljaksandra Milinkeviče by podobný seznam neměl obsahovat jen pár desítek, ale hned několik stovek jmen. Bývalý zástupce primátora v městě Hrodno a vysokoškolský učitel Milinkevič se domnívá, že mezi pranýřované hodnostáře by se měli dostat také všichni předsedové běloruských volebních komisí vyšších stupňů. "Tyto komise nesčítají hlasy, ale rovnou vyhotovují protokoly," řekl pan Milinkevič v nedávném exkluzívním rozhovoru pro naši stanici.
Sobotní slavnostní inaugurační obřad v samotném Minsku proběhl podle vyzkoušených sovětských pravidel. Alexandr Lukašenko položil ruku na běloruskou ústavu a před několika tisíci vybraných hostů přísahal věrnost všemu běloruskému lidu. Stalo se tak v Paláci republiky, u jehož prahu hned po březnových prezidentských volbách protestovali až do tvrdého zásahu Lukašenkových bezpečnostních složek několik dní ti běloruští občané, kteří si volebních podvodů, prováděných na celostátní úrovni, byli jasně vědomi a nehodlají se s takovouto praxí nadále smiřovat. Na tomto místě bychom ovšem zároveň měli konstatovat, že tito lidé jsou v dnešním Bělorusku stále ještě v menšině. Ostatně právě této okolnosti vděčí Lukašenko za své doposud neotřesitelné postavení dnes již málem doživotní hlavy státu.
Na druhé straně však stojí za připomenutí, že ihned po 19. březnu, kdy pro Lukašenka hlasovalo 83 % běloruských voličů, se minský autokrat na plných osm dní zcela ztratil z dohledu médií i celé společnosti. Na zvídavé otázky především zahraničních novinářů Lukašenkova kancelář stereotypně odpovídala, že "prezident pracuje s dokumenty". Práce s dokumenty byla patrně tak intenzívní, že slavnostní inaugurace byla z původního 31. března o více než týden odložena.
O pravých důvodech tohoto odkladu se samozřejmě můžeme jen domýšlet. Je ale dosti pravděpodobné, že Alexandr Lukašenko se zřejmě cítil zaskočen počtem demonstrantů, kteří se hned po volbách rozhodli manifestovat svůj nesouhlas s jeho mocenskými praktikami. Přestože uváděných 25 tisíc nespokojenců v ulicích Minska i dalších velkých běloruských měst hned po volbách není při deseti milionech obyvatel právě mnoho, bylo to zřejmě až o řád víc, než první muž v zemi předpokládal a považoval za únosné.
Přestože možnosti demokratického světa vývoj v Bělorusku samotném nějak podstatně ovlivnit jsou velmi omezené, je nesporné, že zdůrazňovaná především společenská izolace Lukašenkova režimu je zcela na místě a že by v budoucnu mohla přinést zcela konkrétní plody. Důležité je, aby se do skutečně svobodné části Evropy dostalo co nejvíc především mladých Bělorusů, kteří by tu viděli, že žít se dnes dá a taky má docela jinak, než si představuje jejich absolutní vládce. Největší naděje na zásadní změny v Bělorusku totiž nepřinese mezinárodní pranýř - i když ani ten bychom neměli podceňovat - ale kvalifikovaná vůle samotných Bělorusů. Evropa by tedy měla udělat co nejvíc pro to, aby se občané této východoevopské země naučili osvém osudu uvažovat co nejracionálněji a také co nejsvobodněji.
