Martin Bursík a Zelení na rozcestí
Daniel Con-Bendit, významný vůdce pařížské studentské vzpoury v květnu 1968, v současné době významný evropský poslanec za německé Zelené a duchovní souputník Joschky Fischera, donedávna německého ministra zahraničí a předsedy Zelených se před časem odmítl setkat s našimi Zelenými.
Nechtěl jednat se stranou, byť se hlásí k podobnému programu, který on už více než dvě desetiletí zastává, jejíž vedení manipuluje s členskými hlasy, politicky se ocitá mimo skutečnost a na hranici bigotnosti a fanatismu. Česká strana Zelených mezitím šla do sebe. Do čela si zvolila inteligentního, vzdělaného a věcného Martina Bursíka. Byla přijata do evropského společenství vyznavačů zelené politiky a zaznamenala pro sebe fenomenální úspěch, když ve volbách v roce 2006 překročila práh českého parlamentu.
S Martinem Bursíkem vstoupil na prvoligové české politické kolbiště politik, který byl doslova osvěžujícím zjevením. Objevil se tu člověk, který v debatách s kolegy z jiných stran neužíval nic neříkající prázdné a mlžící floskule. Mluvil k věci. Z jeho vyjádření i laik byl s to pochopit podstatu diskutovaného problému. Dokonce na rozdíl od partnerů v debatě srozumitelně argumentoval.
A protože česká politická debata ráda sklouzává do osobní roviny, případné útoky na svoji osobu neodrážel na rozdíl od rutinovaných českých matadorů podrážděně, ale s úsměvem a zas za pomoci věcných argumentů. Jedním slovem - bylo znát, že českým Zeleným konečně náruč otevřeli jejich západoevropští souputníci. Spolupráce se západoevropskými Zelenými se na české scéně projevuje nečekaně příjemnou politickou kulturou, jakmile se na ni kdykoli naši Zelení objeví.
Jak už to bývá v českých politických luzích a hájích, každá naděje nakonec končí splasklou bublinou. Vliv českého politického prostředí je natolik zničující, že i to nejnadějněji nastartované politické hnutí se nakonec zdejším okolnostem přizpůsobí a začne hrát podle not místních politických šumařů. Evropa, Neevropa!
Nejinak u Zelených. Jestliže lze s určitou velkorysostí přejít jejich přešlapování v případě místopředsedy vlády Jiřího Čunka, který, místo aby usiloval se co možná nejrychleji očistit před soudem, nebránil tomu, aby jeho případ byl zameten pod koberec už na státním zastupitelství, těžko lze pochopit, že nebránili svoji místopředsedkyni Kuchtovou a že ji ve skutečnosti s lehkým srdcem ponechali vlastnímu osudu.
Důvod, pro který lidovecká poslankyně Šojdrová zahájila útok na Kuchtovou ještě jako ministryni školství, byl zástupný. Za operační program, který Kuchtové odmítla Evropská unie, jednak Kuchtová nenesla plnou odpovědnost, naopak se snažila požadavkům Unie vyhovět, jednak v tak špatném stavu je takřka všech šestadvacet operačních programů, jdoucích napříč všemi ministerstvy a vládou. Jedná se o obecnější problém, než je jedna ministryně školství. Česká politická elita - a to jak ta v pozici, tak i ta v opozici - chápe peníze, jdoucí z Evropské unie jako dodatečný zdroj, kterým lze vyspravit díry ve státním rozpočtu. Nejsou peníze na výstavbu univerzitního campusu, kolejí, nevadí, posloužíme si penězi z Evropské unie, lhostejno, že mají podpořit aplikovaný výzkum a zvýšit konkurenceschopnost českého bádání. V Bruselu přece na nic nepřijdou. Ale ouha! Oni na to přišli!
Problém přesto zůstává. V tom duchu je koncipován stávající návrh státního rozpočtu na příští rok. Bude nepochybně zajímavé sledovat po tom, co do Česka nepotečou v důsledku špatně zformulovaných programů očekávané miliardy, jak ministr financí Kalousek bude zdůvodňovat větší deficit rozpočtu, než dnes plánuje.
Jak s tím souvisí bývalá ministryně Kuchtová, nota bene první ministryně školství po roce 1989, která přišla s konceptem, jak umožnit studium i dětem z těch nejslabších sociálních vrstev, jak vytvořit podmínky, aby nebyly determinovány sociální situací svých rodičů, to nikdo vyčerpávajícím způsobem národu nevysvětlil. Ani premiér Topolánek. Ani média. Dokonce ani Martin Bursík.
Jednoduše z osvěžujícího zjevu se stal politický strýc, ne nepodobný ostatním kolegům v pozici i v opozici. V případě Kuchtové - čím víc mluvil, tím víc budil podezření, že neříká pravdu.
Martin Bursík to nepochybně nemá jednoduché ve vlastní straně. Stále se v ní vznáší a s Bursíkovou racionalitou sváří duch předchozího naivního idealismu a zelené bigotnosti. Podobně je tomu nakonec u vzoru našich Zelených v sousedním Německu. Joschka Fischer nedávno pro týdeník DER SPIEGEL o svém působení v roli předsedy řekl: "Stálo mě to mnoho sil. Na konci jsem byl jednoduše unavený. Ten věčný boj mezi iluzemi a realitou, tyhle diskuse s lidmi, kteří někdy sotva věděli, o čem mluví, mě ničily."
Joschka Fischer nakonec může mluvit o štěstí. Jeho ničila jen vlastní strana. Zdá se, že Martina Bursíka neničí jen vlastní strana, ale celý ten spolek, kterému někdy říkáme vznešeně česká politická elita.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na
přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .