Mertlík podcenil politiku a musí odejít
"Neměl jsem podporu premiéra, proto odcházím." Do této věty by se dalo stručně shrnout stanovisko Pavla Mertlíka k jeho dobrovolnému opuštění křesla ministra financí. Ačkoli Mertlík zastával významný vládní post, nebyl v poslední době schopen ovlivnit některá významná rozhodnutí kabinetu týkající se především privatizace.
Vzhledem k výjimečnému postavení Miloše Zemana v jednobarevné vládě, je to pádný důkaz, že se Mertlík skutečně nemohl spolehnout na premiérovu podporu. Jinak by své představy na zasedáních vlády s velkou pravděpodobností prosadil.
Pro Mertlíka to musela být těžká situace. Ačkoli byl z titulu své funkce vlivným ministrem, byl prakticky řadovým členem sociální demokracie, který neměl dostatečné zázemí uvnitř strany. Nijak si ho nebudoval a spoléhal na to, že pokud bude usilovně pracovat na ministerstvu, nebude stranickou podporu potřebovat. Tím spíš, že do kabinetu si ho vybral sám Miloš Zeman. Pro mnohé sociální demokraty to v létě roku 98 bylo překvapení. Pokud Pavla Mertlíka vůbec znali, pak pouze zprostředkovaně pomocí materiálů týkajících se ekonomických pasáží programu ČSSD. Na něm se Mertlík výraznou měrou podílel a také díky tomu ho Miloš Zeman do kabinetu nominoval.
Možná, že právě Zemanova přízeň nenutila Mertlíka zabývat se více politikou a budovat si potřebné stranické vazby. Mertlíkova váhavá kandidatura na místopředsedu na posledním sjezdu pouze ilustruje, že na politickém poli se tento člověk pohybuje velmi neobratně. Není tedy divu, že jenom velmi těžko prosazoval představy ministerstva financí a prohrával s Miroslavem Grégrem. Ten se sice také nehonosí významnými funkcemi v sociální demokracii, přesto má v jejích řadách dostatek příznivců. Navíc Grégr pochopil lépe politickou realitu a včas se jí dokázal přizpůsobit.
Práci menšinové vlády výrazně ovlivňuje existence opoziční smlouvy. Jejím smyslem nebylo pouze vytvoření podmínek k zásadním změnám ústavy a k reformě volebního systému, ale také dělba ekonomické moci. A v ní může hrát velmi významnou roli právě ministerstvo průmyslu a obchodu. Ať už v podobě dosazování lidí do správních a dozorčích rad podniků s nezanedbatelnou státní účastí, nebo přípravou jejich privatizace a také vstupu zahraničních investorů do nich.
Právě tady lze hledat vysvětlení toho, proč je pozice Miroslava Grégra ve vládě silnější než Pavla Mertlíka. Ten si ji navíc výrazně oslabil zásahem státu v Investiční a Poštovní bance. Její urychlený prodej Československé obchodní bance byl také interpretován jako snaha o oslabení nebo přímo rozbití opoziční smlouvy. Ostatně, že kvůli tomu leží Mertlík v žaludku některých politiků, dokazují jejich reakce na ministrovu demisi a připomínání sporného zásahu státu v už zmiňované bance.
Z toho všeho lze složit mozaiku Mertlíkovy dobrovolné rezignace. Pokud by neodstoupil, neměl před sebou příliš mnoho možností. Buďto se dál snažit prosazovat svoje představy a sbírat jednu porážku za druhou a dříve nebo později být odvolán. Nebo popřít svoji dosavadní ministerskou práci a přijmout zjednodušeně řečeno Grégrovský způsob privatizace.
Ta bude i bez Mertlíka pokračovat. Možná dokonce větším tempem než dosud. Vždyť zatím na sebe narážely dvě koncepce. Jedna ministerstva financí podporovaná Fondem národního majetku, druhá z dílny ministerstva průmyslu a obchodu. Vzhledem k tomu, že Mertlíkovi lidé vyklízejí svoje pozice, zmizí pravděpodobně odlišné názory na způsob privatizace a na výběr osob, které se na ní mají podílet. Navíc vláda peníze z privatizace nutně potřebuje jako příjem státního rozpočtu, takže by v následujících měsících mohl následovat privatizační třesk.
S ním může být za určitých podmínek spokojena nejenom sociálně demokratická vláda, ale i opoziční ODS. S mírnou nadsázkou řečeno, demise Pavla Mertlíka může být výrazným posílením opoziční smlouvy.
ČRo 6 / RSE 11. dubna 2001
Napište mi, co si o tom myslíte VY: rse@cro.cz
