Mikuláš se jmenoval holič Ryšánek
Jmenoval se Ryšánek. Pan Ryšánek. Holičskou oficínu měl v přízemí rohového domu přes ulici. Když se vešlo dovnitř, nad dveřmi cinkl zvonek a člověk si musel dát pozor. Čekaly ho dva schodů dolů. Na prosklených dveřích, kterými se do oficíny vstupovalo, se houpala cedule Pozor, dva schody dolů a do skla bylo umělecky vyleptáno, Adolf Ryšánek, holičství. Ještě jedna cedule se tu houpala. Stálo na ní, že oficínu provozuje družstvo kadeřníků. Příchozímu tak bylo jasné, že i do této periferní pankrácké holičské oficíny na konci padesátých let konečně zavál čerstvý revoluční vítr nové doby kolektivního vlastnictví a jméno pana Ryšánka, vyleptané přímo do skla bylo jen připomínkou doby, kdy člověk byl vykořisťován člověkem.
Mně to tehdy bylo ale úplně jedno. K panu Ryšánkovi jsem do oficíny, kde se před pomalu slepnoucími zrcadly a otlučenými umyvadly, do nichž natékala jen studená voda, vedle sebe točila dvě holičská křesla, chodil nerad a z donucení. Nepamatuju se, že by kdy v obou křeslech najednou někdo seděl. Ostatně nepamatuju se, že by pan Ryšánek kdy tu měl pomocníka. Na všechno, jak si občas do prázdna cvakaje nůžkami postěžoval, tu byl zcela sám. To, když na rozviklaných židlích pod stěnou, na níž visel věšák na klobouky a kabáty a vždy jedno už notně staré Rudé právo v rámu, nás stříhání a někdy holení chtivých sedělo víc.
Všichni v okolí jsme věděli, že pan Ryšánek není jenom holič, ale je i Mikuláš. Ten svatý Mikuláš, co chodí od domu k tomu, od bytu k bytu a ptá se nás dětí, jestli jsme byly hodné. Zpočátku se mi dálo podivné, jak je možné, aby Mikuláš, který přichází až odněkud z nebe, byl zároveň holič z protějšího nároží. Klukům, kterým to bylo jasné dřív než mně, jsem nevěřil. Nevídáno, trval jsem na svém. Tenhle Mikuláš je opravdový, žádnej pan Ryšánek! A zatrnul jsem. Vzpomněl jsem si, že zakrátko dostanu doma dvě koruny, odeberu se naproti, aby mi pan Ryšánek vystříhal potupné blatníky nad ušima. Jsem přece slušný hoch, žádný pásek.
Proč by pan Ryšánek nemohl být současně Mikuláš, namítali kluci, když jsem namítal, že pan Ryšánek je pan Ryšánek, těžko teda bude Mikuláš, nanejvejš takovej nepravej, převlečenej. Proč by měl bejt nepravej? nesouhlasili kluci. Protože ten pravej bydlí v nebi a sem chodí jen na Mikuláše, aby si zapsal všechny naše hříchy. Pak se zase vrátí do nebe. Houby, namítali kluci, kteří podobně jako já čas od času museli po tomto světě chodit s blatníky nad ušima z ruky páně Ryšánka. Co by prosímtě celej rok dělal v nebi. Takhle je přes rok Ryšánek, má to tady všechno pod kontrolou a jen tak ho někdo neoblafne. Trest za lumpárny nakonec si vyřídí taky sám, říkali a bezděčně si sáhli kamsi nad uši.
Bylo zas Mikuláše a já se vracel v podvečer ze školy domů. Všude vládla tma. Na ulicích prskaly plynové lampy. Jen obchody svítily. Za výkladní skříní cukrárny na pankrácké ulici se červenali čerti.
K chodníku najednou přirazil taxík. Takový ten hranatý z první republiky s volantem na opačné straně. Vyskočili z něj tři Mikuláši najednou. Zaplatili taxíkáři a pomalu odcházeli ulicí dolů klepajíce o chodník pozlacenými berlami.
Všechno se ve mně vzbouřilo. Nejen, že pan Ryšánek vždycky dal zapravdu rodičům, nikdy mně, jednoduše jsem zlobil, i když jsem nezlobil. I s těmi jeho blatníky nad ušima bych se smířil, i když dobře vím, že jsem mohl sebehodnější, přesto mě jimi ozdobil. Ale volat si na mě posilu...! To pan Ryšánek s maminkou a tatínkem přehnali! Zařekl jsem se, že se už nikdy nedám ostříhat. Škoda, že se to ani pan Ryšánek nikdy nedozvěděl. Mohlo se mi bývalo k Mikuláši splnit alespoň jedno přání.
