Ministr zdravotnictví diskutoval s představiteli Vatikánu
Paliativní a hospicová péče, duchovní služba ve zdravotnických zařízeních a etické otázky reformy českého zdravotnictví – to byla témata, o nichž ministr zdravotnictví Leoš Heger diskutoval tento týden s představiteli Svatého stolce a stranou nezůstala ani česko-vatikánská smlouva a majetkové vyrovnání českého státu s církvemi. Ministr Heger je v tuto chvíli na telefonu Radiožurnálu:
Dobré dopoledne, pane ministře.
„Dobré ráno.“
Setkal jste se tedy s papežem Benediktem XVI., mluvili jste o působení katolické církve ve zdravotnictví. Ty výstupy z vašeho jednání uvádějí, že to téma by měla v budoucnu řešit i česko-vatikánská smlouva. V jakém smyslu?
„Tak já si myslím, že ta smlouva je tak trošku mimo rámec ministra zdravotnictví, to je výlučná záležitost ministerstva zahraničních věcí, takže my jsme se jí jenom dotkli. Ale daleko více jsme mluvili o církevních restitucích a o možnosti toho, že církev, pokud získá větší množství prostředků díky těm restitucím, tak by se ráda věnovala v širší míře záležitostem zdravotním, sociální péče a výukovým záležitostem. Tak to bylo velmi potěšující. V tuto chvíli já osobně považuji tu smlouvu mezi Vatikánem a Českou republikou až za věc, která je ne druhořadá, ale že by nejdřív měly být řešeny všechny ty restituční záležitosti.“
Vy se chystáte také připravit právní normu pro práci kaplanů ve zdravotnických zařízeních. Pomohli vám v něčem rozhovory, které jste vedl ve Vatikánu? Získal jste tam nějaké informace, podněty pro tento záměr?
„Tak my jsme se spíš vzájemně informovali. Já musím konstatovat, když se vrátím zpátky k té smlouvě, že vlastně Česká republika řadu věcí naplňuje a v té oblasti pastorační nemocniční péče zcela určitě. Pastorace se tady objevila už v 80. letech neoficiálně, pak se k ní řada nemocnic začala hlásit, v řadě nemocnic vznikaly buďto nemocniční kaple nebo meditační místnosti, které jsou využívané i pro bohoslužby. A ta věc zůstala spíše na úrovni jaksi dobrovolnosti a ten náš krok, který bychom rádi učinili a který navazuje na smlouvu mezi Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí a je nakonec zakotven i v zákoně o církvích a zákonu o zdravotní péči, umožňuje, aby ti kaplani fungovali. Jenom jde o to je nějakým způsobem zařadit do nomenklatury jako nezdravotnické pracovníky, kteří se tam mohou pohybovat oficiálně a myslím si, že to nebude velký problém, že se nám to podaří dát do zákona o vzdělávání a fungování pracovníků ve zdravotnictví, jehož novelu teď připravujeme.“
A to mluvíme o jakém časovém horizontu?
„Tak já si myslím, že v letošním roce bude ta novela předložená.“
Dostali jste se v diskusích např. také k novému zákonu právě o těch zdravotních službách, který – teď mě konkrétně zajímá – zavádí institut living will, který tedy má tu možnost českým pacientům sepsat, případně rozhodnout o svém dalším osudu.
„Tak já bych řekl, že v těch nových zákonech se navazuje na tradici české medicíny, které tady jsou a že tam jsou asi tři, čtyři otázky, o kterých jsme na té církevní úrovni diskutovali. Samozřejmě katolická církev není příznivcem věcí, jako jsou umělé fertilizace, potraty, práce s kmenovými buňkami, ale na druhou stranu musím říct, že jsem se setkal s velikou tolerancí a že naše země je ve Vatikánu brána jako země v těchto věcech relativně liberální a pokud jsou dodržována nějaká pravidla, zejména z té oblasti určité dignity (pozn. důstojnost) pacientů a určité, jaksi, možnosti zdravotnických pracovníků z důvodů střetu morálních zájmů tyto činnosti odmítnout, tak tam nebyly nějaké výraznější diskrepance (pozn. nesoulad, rozpor). To, o čem jsme hodně mluvili, byla ta living will. To je zajímavá věc, protože ona se týká víceméně umírání a konce života a té formy, v jaké ten konec života nastává. Na jedné straně tady společnost celkem úspěšně přijala hospicové hnutí, které v 90. letech budilo jisté rozpaky, ale dneska celá řada lidí se už smiřuje s tím, že jejich blízcí nebo oni sami, ti pacienti, tam chodí dokončit svůj život. Ta péče není poskytována v tom největším rozsahu, jaký je možný. Ono na konci života často jsou situace, kdy už prostě tomu pacientovi nelze pomoct a lze jedině tlumit jeho život, jeho bolest a nějak se starat o jeho výživu, tak tam to funguje dobře. Na druhém konci toho snažení medicíny je velmi intenzivní péče, která je nejenom extrémně drahá, ale i riziková pro pacienta. V některých případech prodlužuje jeho utrpení a tam má medicína velký etický problém, o kterém se u nás mluví deset let, udělal se v něm velký pokrok díky Lékařské komoře a Anesteziologické společnosti, který mluví o tom, že tu péči je možno utlumovat na konci. Pokud se to dělá rozumně za souhlasu všech lidí ve zdravotnickém týmu, rodiny a toho pacienta, tak není nutné léčit za každou cenu do konce a prodlužovat život toho pacienta o dny, někdy jenom o hodiny. No a ta living will dává pacientovi předem možnost si říct, že nechce být léčen takovými extrémními přístupy.“
V Křesťanském týdeníku ministr zdravotnictví Leoš Heger. Já děkuji za váš čas, na slyšenou.
„Děkuji taky, děkuji pěkně, na shledanou.“
