Minulost mezi námi
Lustrační příběhy nás nikdy nepřestanou bavit. Ať se objeví zpráva o slavné herečce, anebo nehodném knězi, vždycky najde vděčné posluchače. A když je jeden z nich opravdu důležitá osobnost, do diskuse se vloží i ti nejpřednější politici. Naposled se tak stalo minulý týden.
Na otázku, proč jsou lustrace tak přitažlivé, není těžko odpovědět. Česká společnost zamlčuje část své minulosti a tato minulost, která se stala změnila v tabu, láká o to víc.
Minulý týden se hovořilo o Jiřině Bohdalové, kterou se v padesátých letech StB pokusila naverbovat. Herečka před soudem v zásadě suverénně obhájila své tehdejší chování. Obhájila by se zcela, kdyby u toho nebyly dvě okolnosti. Zvolila advokáta, který byl rovněž pozitivně lustrován - o jeho spolupráci ovšem nevíme nic bližšího. Herečka také využila svého úspěchu před soudem a žádala, aby bylo její jméno ze seznamů zcela vymazáno. Do dokumentu, který se snaží zachytit minulost, by ale měli zasahovat historici, nebo archiváři, něco takového nepřísluší soudcům ani politikům. Přesto je chování herečky pochopitelné: nechce, aby její minulost byla spojována s tím, co je z nějakých důvodů tabu.
Zároveň televize připomněla příběh katolického kněze Stanislava Prokopa, který udával své věřící včetně signatářky Charty Marie Rút Křížkové. Na Prokopově příkladu není co omlouvat nebo přikrašlovat, kněz se ostatně ani nebrání. Dosud patřil k významným polistopadovým představitelům pražské teologické fakulty. On sám proslul jako ten, kdo bránil jakýmkoli změnám konzervativního a uzavřeného prostředí. Co taky jiného čekat.
Samozřejmě lze o obou osobních historiích uvažovat všemi možnými směry. První rovinou je lustrační zákon. Právě on využívá archivu StB k tomu, aby vyloučil osoby zapsané v seznamu agentů z účasti na státní správě. Vylučuje rovněž bývalé stranické funkcionáře a členy milicí - jejich seznamy přitom neexistují.
Jiřina Bohdalová žádá, aby se zákon změnil a umožnil ze svazků StB vyškrtnout ty, kteří prokazatelně nespolupracovali. Evidence v archivech je diskriminuje v současném životě - je to bezpráví, kdy se oběť nemůže plně obhájit. Případ kněze Prokopa zase ukazuje jinou nedokonalost zákona. Brání agentům a prominentním komunistům vstoupit do státní správy, nepřekáží však, aby učili na vysokých školách. Logicky vzato - zákon má mezery. Nedokonalá revoluční spravedlnost, lze shrnout obě výtky. Pak je ale namístě zákon zrušit.
Druhá rovina obou případů je v morálním hodnocení: kdo spolupracoval s komunisty více? Herečka, která odolala naléhání tajné policie, a pak propůjčila svou tvář, když se zrádcovský režim pokoušel získat podporu občanů - anebo kněz, který podlehl ze strachu o kariéru brutálnímu nátlaku používanému StB na příslušníky církevní komunity. Kdo chce, ať soudí.
Oba příběhy jsou ale poutavé něčím jiným, než právní, nebo osobní rovinou. Zajímají nás, protože připomínají, jak to bylo. O tom dosud nemluví historie, nepíšou noviny ani lidé nevyprávějí svým vnukům. Společnost dosud nechce zhodnotit období, ve kterém všichni žili a se kterým se museli více či méně čestně vyrovnat. Tento ostych má své hlubší důvody.
Člověk obecně nerad vzpomíná na chvíle, kdy selhal. V dobách komunismu často nešlo o velké věci - nějaký drobný druh spolupráce s režimem včetně členství ve straně, aktivismu v profesní kariéře, využívání tehdejší korupce. To lze těžko omluvit a tak se o těch věcech nerado mluví. Je to lidské a nemá smysl to odsuzovat.
Bohužel - asi bylo i hodně těch, kteří se namočili v něčem vážnějším. Od členství v orgánech strany přes udávání až k veřejné chvále hanebného režimu. Právě tito lidé nemohou a nechtějí připustit debatu o minulosti, vedeni obavou, že by jim mohla uškodit v současné kariéře. Jejich rukojmím se stává celá společnost, která se jejich protesty nechala připravit o svůj důležitý rozměr: zkušenost z toho, co jsme prožili.
Padesátiletí totalitních režimu v Českých zemích přitom říká něco zcela jasného. Je nesmírně špatné se řídit ideologickým viděním světa, dělit svět na dobré a zlé a snažit se podle toho řídit lidské osudy. Takový mechanismus moci je nesmírně nebezpečný a kdo mu propadne, přestává se chovat jako člověk.
Tak nějak to všichni víme, dosud se ale tento fakt nepojmenoval na všech úrovních, aby mu každý rozuměl. Historické knihy nejsou napsány, politická debata o tom neproběhla. A dokud se to nestane, temná minulost bude nadále žít mezi námi.
Poslední debata o lustracích vedla k mnohým dezinterpretacím. Málokdo připomněl, že je společenský zájem udržet zprávy o minulosti v co nejlepším stavu. Je třeba odmítnout snahu o revizi historických dokumentů, která by vlastně byla druhou vlnou polistopadových skartací. Protože někdy se společnost bude chtít s minulostí vyrovnat.
