Mizející menšina
Při posledním sčítání lidu udělala Česká republika zkušenost, jak z hororu. V černé díře statistiky zmizely statisíce lidí. Otázka týkající se národnosti totiž nebyla povinná. Z představ o vlastní síle tak musela slevit každá zdejší menšina. K německé se naposledy přihlásilo jenom 38 000 lidí. Ještě v roce 1989 se přitom počet českých Němců odhadoval na víc než dvojnásobek. Co se vlastně stalo?
Obvyklé vysvětlení, že čeští Němci nemají po svých dřívějších zkušenostech tendenci se ke své národnosti veřejně hlásit, obstojí jenom částečně. V 90. letech začal platit nový zákon o menšinách, který zrcadlí příslušnou konvenci Rady Evropy. Zákon sice neobsahuje mnoho konkrétních zlepšení, ale alespoň poprvé výslovně definuje, co to menšina vlastně je a stanoví, že je nutno ji chránit.
S duchem tohoto zákona koresponduje i humanitární gesto, připravené z popudu vlády vicepremiérem Marešem a navrhující odškodnění pro ty zdejší české občany německého původu, kteří byli přímo a osobně postiženi poválečnými dekrety. Týkalo by se řádově několika set lidí a celková částka by se pohybovala kolem 50 milionů. Ty by se navíc mohly vyplácet z Česko-německého fondu budoucnosti, takže by nebyl zatížen ani státní rozpočet.
Zmíněným gestem by vláda dala evidentně najevo, že čeští Němci, na které se po válce vztahovala několikaletá pracovní povinnost za sníženou mzdu a bez nároku na důchod, nejsou občany druhé kategorie. Udělala by to ještě před naším vstupem do Evropské unie, která nepřipouští diskriminaci menšin a dříve nebo později by téma nejspíš stejně nastolila. Nepřímo by tak vyšla vstříc i umírněným sudetoněmeckým spolkům, jako je například Ackermannova obec, které žádají humanitární gesto zástupně, alespoň vůči těm Němcům, kteří směli po válce v Československu zůstat a tudíž na ně dekrety byly vztaženy vlastně neprávem.
Přesto se nezdá, že by měl zmíněný návrh velkou naději. Pokud jde o sudetoněmeckou otázku, je zatím česká politická scéna už léta v historické křeči, ochromující jakoukoli snahu o domluvu. O to, kdo bude nejlépe střežit údajné národní zájmy spolu pod taktovkou komunistů soutěží prakticky všechny parlamentní strany. Moderátorka televizní Sedmičky o tom v nejsledovanější televizní stanici vede neděli co neděli účetnictví přímo inkviziční.
Praktické vyloučení českých občanů německého původu z restitucí, jejichž mezník je stanoven únorem 1948, je tak jenom jednou stranou mince. Tou druhou a určitě daleko závažnější je panující atmosféra, ve které jsou politici a osobnosti veřejného života pranýřovány a jak dokazuje případ Oldřicha Stránského, sesazeného z čela Svazu politických vězňů, i zcela konkrétně postihováni nejen za vstřícnost, ale už i za obyčejnou lidskou slušnost vůči představitelům Sudetoněmeckého Landsmanšaftu.
Jeho vedení vyzvalo na svém víkendovém sjezdu v Pasově k rozsáhlejším partnerským vztahům mezi německými a českými městy, k prohloubení spolupráce a ke zlepšení komunikace. Postavení německé menšiny v České republice to však může výrazně změnit přinejlepším teprve do budoucna.
A tak nepřekvapuje, že jakmile české zákony umožnily na konci 90. let dvojí občanství, začali si příslušníci zdejší německé menšiny vyřizovat německé pasy. Konzulární oddělení Německého velvyslanectví jich ročně vydá kolem 2000. Kolik z jejich majitelů svůj individuální vstup do Evropské unie opravdu uskuteční, nepodchycuje žádná statistika. V současné atmosféře by nepřekvapilo, kdyby jich bylo hodně.
Cíl - "čištění vlasti", který v květnu 1945 prohlásili zdejší politici za vlasteneckou povinnost, se tak po 58 letech pomalu ale jistě naplňuje.
