Mlčeti zlato
Když se dnes mluví o tak zvaných Benešových dekretech, zůstává rozum stát. Těžko říct čím, ale na první pohled je divné, když se o tom mluví. Připomeňme, o co vlastně jde. Česká vláda ve svém prohlášení po referendu oznámila, že "poválečné události jsou z dnešního hlediska nepřijatelné".
Tento výrok se nesl ve smířlivém duchu, v kontextu, že ty minulé věci už jsou za námi a po vstupu do Evropské unie už není nutné je připomínat. "Poválečnými událostmi" se pak myslelo vyhnání sudetských Němců a s tím spojené perzekuce civilního obyvatelstva německé národnosti.
Prohlášení české vlády ocenil německý kancléř Gerhard Schröder a rovněž smířlivě připustil, že vyhnání Němců bylo reakcí na německé přepadení Československa.
Možná zbytečné řeči, ale mohou dokumentovat celkem upřímnou snahu uzavřít minulost, nepřipomínat na vládní úrovni to, co bylo, a dále mluvit už o spolupráci v jednotné Evropě.
Jenže bylo slyšet ještě víc hlasů. Vicepremiér Petr Mareš oznámil, že vládě doporučí odškodnit ty Němce, kteří jsou občany České republiky a kteří zažili nucené práce v československých lágrech po roce 1945. Tady už člověka napadne přirovnání k Pandořině skřínce. Ano, Češi se po válce chovali krutě ke svým německým spoluobčanům, použili je k nuceným pracím - ale vyplývá z toho nutně, že by je měla odškodnit česká vláda? Potom je možné navrhnout německé vládě, aby odškodnila Čechy nasazené k nucené práci přímo v protektorátu. Anebo připomenout, že dosud nebyli odškodněni všichni českoslovenští občané, kteří se stali oběťmi holocaustu. Ať se o těch věcech mluví, ať se pomáhá všem potřebným, dělat to ale na vládní úrovni je trochu problém. Což poznáme už na zasedání vlády nebo parlamentu, které budou o vicepremiérově návrhu jednat. Pokud se politici neudrží, uslyšíme řadu populistických a nacionalistických výroků, které budou otevírat i daleko méně věcné argumenty, než úvahy o tom, kdo koho by měl ještě odškodnit.
Předem je zároveň jasné, že Marešův návrh nemá ve sněmovně šanci. Zůstane jen hořkost a pocit, že něco není v pořádku.
Pak se ještě ozvala Spolková rada, která připomněla, že podle názoru Evropského parlamentu by Česko mělo zrušit Benešovy dekrety. Přihlásila se tak ke stanovisku bavorské CSU, která nedlouho před českým referendem o vstupu do Evropské unie také požadovala, aby Česko poválečné dekrety zrušilo. Také tady jde o nebezpečnou hru s Pandořinou skřínkou. ČSU i Spolková rada v zásadě žádají, aby se revidovaly některé akty a události, které se odehrály bezprostředně po válce a které vedly k utrpení statisíců. Nato mohou Češi odpovědět, že se zatím skrývá snaha opravit výsledky druhé světové války, která způsobila tragédii desetimilionů. Na to lze zase odpovědět z německé strany, pak z české a tak dále, jak jsme zažili například před volbami v roce 2002.
Vracet bezpráví spojené s druhou světovou válkou - a nikdo nepochybuje, že zločiny na sudetských Němcích s druhou světovou válkou spojeny jsou - do debaty politických reprezentací je nebezpečná hra s ohněm. V druhé světové válce zahynula spousta lidí, ještě víc se stalo obětí různých násilných činů, přesto přinesla tato válka paradoxně něco dobrého. Díky vítězství spojenců byl nastolen mír, který vedl k více či méně spokojenému životu po této válce. Tento mír, chráněný zbraněmi a ekonomickou mocí Spojených států amerických je také základem Evropské unie i jejího rozšíření. Je možné si stěžovat na to, že byl nastolen pomocí zbraní, jinak to ale nešlo. Je možné připomínat, že některé oběti byly zbytečné, že například mstu na bezbranných Němcích nelze omluvit, ale je fakt, že to všechno byly průvodní jevy končící války, než jí přemohl mír.
Vracet se k válečným bezprávím zpochybňuje hodnotu míru, na kterém nakonec vydělávají všichni. Tedy přesněji řečeno - je logické a zřejmě i správné, když na válku vzpomínají lidé, když se jí snaží otevřeně popsat historici. Ale resentimenty nepatří do mezinárodní politiky, nemají ovlivňovat vztahy, které byly mezi státy nastoleny po roce 1945. Válka skončila.
Také bavorský premiér Edmund Stoiber musí vědět, že jeho iniciativy ve prospěch sudetských Němců nemají velké šance na úspěch. Pozice Německa oslabila, když on i premiér Schröder odmítli americkou intervenci v Iráku.
Konkrétně Američané nepočítají se Stoiberem jako s budoucím reprezentantem německé pravice. Jeho deklarace k česko-německým vztahům se tedy vracejí na bavorskou regionálním úroveň a pro českou vládu nemusí být důvodem pro jakoukoli reakce.
Příznivá zpráva tedy je, že akce, které na vládní úrovni připomínají válečné události, nemají šanci na úspěch. Ovšem za podmínky, že nevyvolají další diskusi, že další politici nebudou chtít zvyšovat svou popularitu na "zakázaných" tématech. Přece jsme se smířili.
