Mnoho socialistických slov s rozpaky

Místo, aby sociální demokraté zdůrazňovali, že pokles nezaměstnanosti v posledním roce není je důsledkem hospodářského růstu, ale také díky reformě v poskytování podpory v nezaměstnanosti, vytáhl jejich předseda Kurt Beck do boje za prodloužení doby jejího vyplácení pro dlouhodobě nezaměstnané a za zmírnění podmínek, nastavených Schröderovou Agendou. Na mysli má zejména nezaměstnané, kteří překročili padesátku věku a kteří se nejhůře chytají na trhu práce. Fakt, že se mu postavil ministr sociálních věcí a současně spolusoudruh Franz Müntefering nebyl ani tak překvapením jako skutečnost, že Münteferingův postoj byl velice zaťatý. Považoval Beckův úkrok stranou za populistický, vyvolaný panikou z momentálních nízkých volebních preferencí strany a z nástupu postkomunistů, kteří si říkají Levice, a zdůrazňoval, že je na čase naopak začít dělat rozumnou politiku.

Krátce před sjezdem, který se konal tento víkend, se Beck s Münteferingem ještě jednou sešli. Müntefering překvapivě navrhl kompromis. Dlouhodobě nezaměstnaným budou vyplácet podporu déle, ale pod podmínkou, že se podrobí rekvalifikaci. To Beck odmítl. Jde přece o lidi, kteří čtyřicet a více let platili do společné pokladny, tudíž jim klást podmínky je přinejmenším nemravné.

Viděno zvenku, vede se tu spor o bagatelní záležitost. I z finančního hlediska. Z celkové armády nezaměstnaných, pohybující se zhruba kolem 4 miliónů, se týká nanejvýš pouhých padesáti tisíc. Proč tedy tolik emocí, může se ptát vnější pozorovatel.

Schröderova Agenda 2010 byla reakcí na rostoucí propad německých veřejných financí, na vzrůstající počet nezaměstnaných, způsobený jednak sílícími vlivy globalizace, jednak tehdejší hospodářskou depresí. Byla jednoduše reakcí, pro kterou by se rozhodla každá rozumná vláda. A to - přese všechno - Schröderova vláda byla.

Byla to jen síla osobnosti Gerharda Schrödera a přesvědčovací schopnost tehdejšího místopředsedy strany Franze Münteferinga, že nakonec sociální demokracie - volky, nevolky - na reformní koncept přistoupila a ve Spolkovém sněmu ho podpořila. Jakmile se však naskytla první příležitost, dala to strana zejména Franzi Münteferingovi zřetelně najevo. Na podzim roku 2005 mu - tehdy už předsedovi strany - navolila jako naschvál do funkce generální tajemnice Andreu Nahles, radikálně levicovou socialistku. Než by byl šel do střetu se stranou, raději z postu předsedy rezignoval a zaměřil se jen na vládní funkci vicekancléře a ministra práce. Andrea Nahles se funkce také vzdala, avšak jen aby se následně stala místopředsedkyní strany.

Na sjezdu, který se tento víkend konal v Hamburku, delegáti čekali zejména na dva projevy. Předsedy Becka, jehož páteční vystoupení nic objevného nepřineslo, za to řadu delegátů spolehlivě ukolébalo do osvěžujícího spánku. A Franze Münteferinga. Pravda, tento socialistický tribun umí opravdu dobře mluvit. Také si vysloužil několik potlesků a volání bravo na otevřené scéně. O sporu s Beckem o prodloužení podpory v nezaměstnanosti v jeho řeči nepadlo ani slovo. Zato hodně o sociálně demokratickém působení ve vládě a o nezbytnosti zavést ve všech odvětvích minimální mzdu. První jeho kroky od řečnického pultu jeho směřovaly ke Kurtu Beckovi. Potřásli si rukou a dali tak najevo, že vzdor rozdílným názorům je znovu nastolena stranická jednota.

Sjezd, ač měl vyznačit směřování německých sociálních demokratů do 21. století, spíš vyvolal rozpaky. Program, schválený delegáty, má hodně stran. Často mluví o globalizaci a jejích nepříjemných důsledcích pro lidi práce. Jaká tu ale navrhují socialisté řešení, se nedočte ani pozorný čtenář. Dozví se jen, že sázejí hodně na Evropskou unii, málo na národní stát.

Zmínka o anachronickém demokratickém socialismu se jeví spíš jako snaha vypálit postkomunistům rybník, než vážně míněný politický cíl.

A tak se nabízí otázka: Je skutečně spor o prodloužení podpory v nezaměstnanosti špičkou ledovce? Nestal se už dávno podstatou neustále se vyprazdňující politiky? To nejen na levici?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .