Na chudý lid platí přísnost
Kdo bude chtít vyhrát příští parlamentní volby, už napřesrok uspěje s heslem, všechnu bídu vláda řeší na úkor těch nejbědnějších, maje tím na mysli nezaměstnané, kteří ztratili práci v důsledku hospodářské recese a vůči kterým budou v premiéře uplatňována tvrdá pravidla pro výplatu podpory, koncipovaná v době, kdy práce byl dostatek, a pro lidi, jak se dříve říkalo, práce se štítící, raději trávící život u státního cecíku.
Ministr Nečas, dotázaný, zda je za dané situace žádoucí, aby tato pravidla, tvořená pro zcela jinou dobu, uplatňoval vůči lidem, kteří nezaviněně přijdou o práci, uvedl, že ano, že tato pravidla i je přece přimějí k větší dynamice a snaze se nakonec o sebe postarat sami. Připomněl mi tím nešťastného říšského kancléře, posledního výmarského demokratického premiéra Brüninga, který, věren svému liberálnímu přesvědčení, v době vrcholící hospodářské krize počátkem třicátých let minulého století radil německým nezaměstnaným, aby se více uskrovnili, chtějí-li překonat stávající bídu. Otevřel tak dokořán prostor pro volební vítězství nacistů. Ne, že by ministr Nečas svým výrokem otevíral podobný prostor. Nicméně i on už další v pořadí otevírá prostor pro budoucí zaslouženou volební porážku své strany.
Ne proto, že by v zásadě přitvrzení podmínek pro výplatu podpory v nezaměstnanosti nebylo na místě, dokonce i v dnešní době, ale proto, že i on věren ideologické doktríně ji postuluje bez ohledu na okolnosti, aniž by dal přednost poněkud sociálně citlivějšímu vyjádření. Jakoby - i když to samozřejmě není pravda - i on dával najevo, že jeho strana vede politiku pro bohaté a pro chudé má jen přísnost.
Nečasovým předskokanem je ministr zdravotnictví Julínek. Ten svoji vcelku rozumnou a potřebnou zdravotnickou reformu prohrál u veřejnosti podobnou slovní sociální necitlivostí. Daleko více v souvislosti s poplatky u lékaře bylo slyšet věty o nadužívání zdravotní péče, daleko méně pak o solidaritě. Češi jsou citlivý, lítostivý a hlavně soucitný národ. Nad třiceti korunami sice skřípou zuby, kdyby ale současně slyšeli, že oněch třicet korun u lékaře je výraz solidarity s těmi, kteří jsou opravdu vážně nemocní a pro které tak ve společné kádi zbude daleko více peněz na jejich léčení, nepochybně by pro "julínky", jak tuto novou měnu nazvali, měli daleko více pochopení.
Aby toho nebylo málo, hrozí nám ministr zdravotnictví, že promění zdravotnická zařízení a zdravotní pojišťovny, dosud v podobě veřejných zařízení, v soukromé obchodní společnosti. Nad jeho nápadem se vznáší uhlířská víra, že formální proměna veřejné instituce v soukromý subjekt se blíží bezmála mávnutí kouzelného proutku, díky kterému se bezmála automaticky z plýtvajícího zařízení stane zařízení vynakládající své prostředky účelně a racionálně. Proč? Protože z nás naše vláda udělá zákazníky a my se jako zákazníci budeme přece chovat.
Mýtus, který jsme vytvořili počátkem devadesátých let a který byl i trochu iracionální reakcí na předchozí dobu komunistické vlády a komunistického marnotratnictví, že svobodný trh je samospásný a zejména sama sebe regulující, má u nás vskutku tuhý kořínek. Jestliže tehdy veřejný prostor byl všeobsáhlý, a bylo proto žádoucí jej v podstatné míře zprivatizovat, dnešní odpovídá standardním rozměrům západního světa a obsahuje jen ty činnosti, které věru trhu svěřit nelze. Nebo snad je trh schopen nás donutit k tomu, aby mladí byli solidární se starými, zdraví s nemocnými, bohatí s chudými, neokradení s okradenými, nevyhořelí s vyhořelými?
Myslím si, že úpěnlivá snaha našich liberálních ministrů nás přesvědčovat o tom, že i ve veřejném prostoru jsme zákazníky, není ani tak výrazem liberálního přesvědčení, jako projevem alibismu, za kterým se skrývá jejich bezradnost a neschopnost řídit stát. Anebo mi umí vysvětlit ministr Langr, jak se má jako zákazník chovat majitel auta, který, pokud chce ještě tento rok stihnout jeho přeregistraci jen proto, že si je koupil ojeté, na nové jednoduše nemá, a příští rok by už platil Bursíkovu daň? Vzal si dovolenou, k úřadu se postavil už ve dvě hodiny ráno, takových jako on jsou totiž tisíce, aby se v sedm hodin dozvěděl, že na něj už ten den nedojde řada. Nechá vše tedy na leden. Cestou domů otevře portmonku, aby přepočítal, zda na daň bude vůbec mít.
Daň z chudoby, vysvětlí mu napřesrok budoucí vítěz parlamentních voleb.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
