Na nesprávném hrobě
Vláda neschválila zprávu o stavu lidských práv v roce 2002 a projednávat jí chce až za měsíc. Proti zprávě protestovala ministryně školství Petra Buzková, které se nelíbila stížnost, že úřady posílají romské děti převážně do zvláštních škol. Mávnout rukou nad lidskými právy a nedočkat se veřejné kritiky je tedy v Česku možné. To svědčí o jejich stavu víc, než cokoliv jiného.
Přesto nelze vládní verdikt vykládat, že arogantní ministři odmítli kvalitní zprávu. Možná jsou ministři arogantní. Osmdesátistránkový materiál vládní zmocněnce Jana Jařaba ale rozhodně dobrý není.
Když se člověk podívá na zprávu o stavu lidských práv v roce 2002, tak vidí, že připomíná řadu důležitých nedostatků českého veřejného života. Prosazuje Charty základních práv Evropské unie, podle níž je nutné odstranit diskriminaci všech menšin. S tím lze souhlasit. Prioritou vlády by se měl stát boj proti domácímu násilí, které vyplývá ze zaostalého patriarchálního pojetí společnosti. To jistě stále je nutné připomínat.
Ochránce lidských práv doporučuje, aby mohl ombudsman kontrolovat vězení, soudy by měly chránit práva osob zbavených právní způsobilosti. Ano, to je taky potřeba, řada příkladů z praxe ukazuje, že zneužití moci ve věznicích či léčebných ústavech je vážným rizikem. Stát by měl zavést bezplatnou právní pomoc. Tím by jistě zrovnoprávnil chudší vrstvy populace s těmi, kdo si mohou dovolit drahého advokáta. Najít cestu, jak by svá sociální práva mohla uplatnit romská menšina, i to je nutné doporučovat. Znamená to ale, že zpráva je dobrá?
Ministryně Buzková kritizovala jeden detail a s vládním zmocněncem pasáž o zvláštních školách doladí. Bude potom zpráva dobrá? Pouze v tom případě, že nepřehlédla některé jiné důležité věci a hlavně, pokud náhodou nepřehlédla tu nejdůležitější.
Ve zprávě jistě něco schází. Nezabývá se například nezaměstnaností. Nazývat práci lidským právem jistě nedává velký smysl. Ale pokud člověk vypadne z pracovního trhu a ten ho vinou přílišné státní regulace není ochoten přijmout zpátky, tak určitě nemá stejná sociální práva jako ti, kteří jsou ve svém zaměstnání chráněni pracovním zákoníkem a celou tripartitou. Stejné je to na trhu s byty.
Sotva mají stejná práva ti nájemníci, kteří musí platit pětkrát vyšší nájem, než většina. Regulace trhu se vzděláním zase likviduje talenty čtyř pětin mladé populace, která se nedostane na omezený počet míst v gymnáziích. Bylo by ještě možné pokračovat a připomenout, že pro státní regulaci nemohou vydělávat prakticky žádné peníze ženy, které se zároveň chtějí starat o děti, dodat, že ti kteří dnes platí důchodové pojištění nejspíš za dvacet let žádný důchod nedostanou, protože pokud to takhle půjde dál, důchodová pokladna bude prázdná.
Zapomenout nelze ani to, že novela trestního zákona staví mimo zákon značnou část mládeže, která rekreačně užívá lehké drogy. To jsou jednotlivé nespravedlnosti, které zpráva o stavu lidských práv nepřipomíná, i když se dotýkají statisíců a někdy i milionů občanů. Všechny zapomenuté stížnosti přitom mají jednu věc společnou. Viníkem je stát. a tady je právě zásadní chyba celé zprávy, která, řečeno příslovím, pláče na nesprávném hrobě. Zpráva se jenom obrací na stát, aby něco zlepšil, aby pomohl chudým, aby posílil svou vlastní kontrolu.
To je dobře. Proč ale nemluví zároveň o škodách, které ve společnosti působí samotný stát? Odpověď je logická. Vládní zmocněnec nechce rozzlobit ministry, ale stejně je rozzlobil, protože okrajově zmínil státní regulaci, která posílá romské děti do zvláštních škol. Byl okřiknut a donucen zprávu přepracovat.
Závěr o stavu lidských práv v Česku je tedy nepříliš povzbudivý. Obránci je hájí pouze do té míry, do jaké jim to povolí stát. Možná tím získají nějakou prestiž mezi svými známými, ale pak mnoho nezmůžou ani ve věcech, o kterých mají povoleno mluvit.
