Na prezidenta se nebučí
Na rozdíl od Luboše Palaty si nemyslím, že je v souvislosti s projevem Václava Klause před Evropským parlamentem za co se stydět. Stydět se mohu za člověka, který lidsky selhal. Styděl jsem se za některé bývalé kamarády Milana Kundery, když se měli vyjádřit k jeho údajné spolupráci se Státní bezpečností, a oni včetně Václava Havla dali v lepším případě vyhýbavou odpověď.
Těžko se ale mohu stydět za něčí názory, jen proto, že s nimi nesouhlasím, zejména jde-li o názory, na kterých si ten člověk léta stojí, a já jsem schopen předem odhadnout, co uslyším a jak na to, pokud s tím nesouhlasím, budu reagovat. Ne však způsobem Luboše Palaty. Jeho způsob není nic víc, než kádrování názorů.
Přiznám se, že sice existují názory či nahlas projevované postoje, které si zaslouží důkladné prokádrování, a za jejichž nositele bych se i já sám styděl. Určitě se budu stydět za popírače holocaustu, určitě se budu stydět za lidi, kteří říkají, že za Hitlera, za Stalina, za Husáka ne všechno bylo špatné, byly přece dálnice, byla industrializace, byla plná zaměstnanost. Plná natolik, že práce vybyla i pro miliony otroků. Za tyto mudrlanty se máme vskutku, proč stydět. Ne proto, co říkají, ale pro jejich mravní mělkost, pro jejich hodnotový relativismus, který je jen jiným výrazem lidského selhání.
Těžko bych však takovou nálepku dal Václavu Klausovi. Nepopírá ani holocaust, ani zločinnost komunismu, ani se nás nesnaží přesvědčit, že za Husáka to bylo v něčem lepší. Jen dává soustavně výraz svým pochybnostem, které existence a historie Evropské unie nepochybně mohou vzbudit. Nemusíme s mírou, kterou těmto pochybnostem přikládá Václav Klaus souhlasit, můžeme jim přikládat daleko menší význam, nemůžeme je ale pomíjet, pokud se chceme s problémem poctivě vyrovnávat, a rozhodně bychom jim v ústrety neměli bučet, jak činili někteří ctihodní poslanci ve Štrasburku.
Měli bychom si naopak připomenout, že evropská integrace je sice historicky ojedinělý proces, ale současně proces, který probíhal po celá desetiletí za výrazně exklusivních podmínek. Počínaje padesátými lety až ke sklonku let osmdesátých byla Unie klubem bohatých zemí, které se - i když mám v patrnosti velice těžké začátky zejména v Německu - mohly nerušeně rozvíjet a bohatnout, aniž si dělaly těžkou hlavu, jak zafinancovat a zajistit vlastní bezpečnost. O tu se jim postaral americký ochranný deštník.
Za celých těch čtyřicet let přitom klub několika málo vybraných zemí, vzdor celé řadě nepochybných úspěchů, nebyl schopen se dohodnout na jediné významnější společné politice, počínaje politikou bezpečnostní, konče politikou zahraniční. Za to v dojemné shodě praktikovaly politiku usmiřování se sovětským blokem, zejména po tom, co v roce 1968 zjistily, že Sovětský svaz neváhá své zájmy prosazovat i tanky.
Nikdy nezapomenu, jak mě hanba fackovala v roce 1973, kdy do Prahy přijel Willi Brandt, aby zdejším husákovským satrapům dal v rámci své tehdejší "real politik" zřetelně najevo, že zdejší občané jsou Západu v zásadě ukradení, že se pro něj za něj v tom moři nesvobody mohou třeba i utopit.
Když se po pádu sovětského imperia stáhl americký ochranný deštník nad západní Evropou, a západní Evropa v souvislosti s vybuchlými konflikty na Balkáně byla odkázána jen na sebe, zarazilo mě, kolik tu navzdory čtyřicetileté integraci je politického a národního sobectví. Rozhodně však žádná společně zahraničně koordinované akce, která by nakonec vedla ke zmírnění konfliktu. Naopak sólování jednotlivých zemí. Jejich sobectví se tu nakonec stalo rozbuškou. Teprve zásah Američanů přivedl Balkánce maličko k rozumu.
Čekal jsem, že Západoevropané se budou hlouběji zajímat o to, proč v postkomunistických zemích je tak silný proamerický tah, a tak malá důvěra ve schopnosti Evropy samotné. Nejen, že v tomto ohledu o nás valný zájem neprojevují, přestože by právě skrze něj objevili mnohé o sobě samotných, ale navíc nás v tom lepším případě poručníkují, příliš silný proamerikanismus je přece v Evropě politicky nekorektní, v horším nám prostřednictvím francouzského prezidenta Chiracka vzkázali, že jsme propásli vhodnou chvíli držet ústa.
Co jsme se museli naposlouchat v souvislosti s putování kapitálu do našich zemí o sociálním dumpingu. Mistr v tom byl německý kancléř Schröder. Spoluautor plynového by-passu po dně Baltu, kterým tak spolu s přítelem Putinem zkouší napálit naše polské sousedy. Mimochodem, víte, že tento Schröder v roce 1990 hlasoval ve Spolkovém sněmu proti sjednocení Německa?
To by mělo jít bučícím poslancům hlavou místo bučení. Ostatně na prezidenta, byť je to jen ten český prezident, se nebučí.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
