Nástrahy na Žida čekají všude

Posuďte sami.

Bruchband časného večera kvačí k domovu. Potká přítele, který se ptá: „Odkud jdeš?“ „Já? Z divadla.“ „A co dávali?“ „Palačinku!“ „Nesmysl.“ „Počkej, ne palačinku, ale omeletu.“ „To není možné!“ „Už to mám,“ volá Bruchband, „Hamleta!“ „Jo tak! A líbilo se ti to?“ „Moc se mi to líbilo.“ „A to už je teď konec představení?“ diví se přítel. „Ale kdež! Teprve to začalo.“ „Tak proč jdeš domů?“ „Nic jiného mi nezbývalo. Začalo to tam být nebezpečné. Najednou kdosi vystoupil scénu a volal: Bít, či nebít. Tu jsem si pomyslil, když jde o bití, kdo přijde první na řadu? No přece Židé! Tak jsem raději šel.“

Na Židech, kteří si vymysleli popleteného Bruchbanda, jenž nepopletl jen Hamleta s omeletou, ale i jeho slavné dilema „být, či nebýt“ s „bít, či nebít“, se mi líbí nejen ona vstřícná předvídavost vlastního osudu, nejen jakési ironické usmíření se s ním, ale i jistá hravá tvořivost. K tomu, abyste si popletli „bytí“ s „bitím“, tedy filosofickou kategorii, nad kterou si lámou hlavu chytré hlavy, co lidstvo je lidstvem, s prachsprostým tlučením lidí v průběhu pogromu, musíte mít vy sami, ale i vaši lidé sakra zkušenost s tou naší společností.

Jaká to musela síla být v lidech, kteří opakovaně byli vystavováni šikaně, vyháněni ze země s tím, že museli na místě zanechat takřka všechen majetek, aby jim pak po nějakém čase panovník dovolil se vrátit, a oni se za relativně krátkou dobu opět postavili na nohy? Jaké v nich muselo být odhodlání, jestliže věděli, že křesťanům slouží v případě potřeby jako hromosvod, s jehož pomocí si vybíjeli zlost, pramenící z vlastní sociální nedostatečnosti, a oni to přesto nevzdali?

Tajemství jejich síly netkvělo ve fyzické převaze, ani v hrubosti násilí, ale ve vzdělání, jehož se nevzdali ani v těch nejhorších životních okamžicích. Ve schopnosti nahlédnout sebe z vnějšku a tak trochu s ironií. Jako ona židovská stařena, mající už dávno ta nejlepší dívčí a ženská léta za sebou, která pozorujíc, jak kozáci v sousedství a nakonec i v jejím domě během pogromu znásilňují jednu ženu po druhé, až dojdou k ní a zarazí se. Tu si je jednoho po druhém prohlédne a škodolibě pronese: „Nu, holoubci, pogrom je pogrom!“

Existuje taková moudrost či tradovaná zkušenost lidí znalých světa: Podle ní se vyplatí od okolí spíš očekávat to horší, než to lepší, už jen proto, že lidé nejsou jen, jak tvrdí optimisté, v zásadě dobří, ale jsou i současně, hlavně jde-li o jejich zájem, jemuž nějak překážíte, v zásadě zlí. Mají pro vás, když vám ubližují, kouzelně odzbrojující větu a současně vysvětlení: „Neber si to osobně, ani to osobně míněno není!“ a pak vás zabijí.