Návrat komunistů

26. září 2005

Být komunistou dnes může být na politické scéně výhodou. Vždyť kdo má takové vyhlídky budoucího vzestupu?

Zdá se to být šestnáct let po pádu komunistické diktatury neuvěřitelné, ale je to tak.

Podívejme se na sociální demokraty, jak zoufale hájí své postavení ve vládě. A sami nemohou vážně věřit, že se jim to podaří. Jejich občanští konkurenti se sice mohou domnívat, že volby vyhrají - přesto se jim rozplývá vidina, že sestaví spolu s lidovci vládu, která by měla bezpečnou většinu ve sněmovně. A lidovce musí trápit, jak bezohledně je nový premiér Paroubek odsunul na vedlejší kolej. O ostatních stranách není třeba se bavit, na cestu z bezvýznamnosti nevykročila žádná z nich.

Komunisté se však mají dobře. Průzkumy jim slibují podporu mezi 15 a 20 procenty a po volbách budou mít opět bezpečné postavení. Pokud Paroubek dokáže nemožné a volby vyhraje, mohou počítat s tím, že jim nabídne místo partnera v tiché koalici. A pokud vyhraje ODS, stanou se hlavní opoziční stranou.

Dá se to říci přímo, kyvadlo doby, která komunistům nepřála, se obrací zpátky. Teď půjdou nahoru.

Podívejme se, jak k tomu došlo. Nepřejmenovaná komunistická strana udržela během devadesátých let své tradiční voliče a během voleb 2002 k nim přibrala protestní hlasy těch, kdo byli nespokojeni s poměry v raném českém kapitalismu. Pak nastalo hvězdné období předsedy KSČM Miroslava Grebeníčka. Nejdříve se zcela distancoval od Špidlovy středolevé vlády a hlasy komunistických poslanců nechal zvolit Václava Klause prezidentem. Dočkal se za to pozvání do prezidentských Lán, na které nemohl za Václava Havla ani pomyslet.

Následovalo dlouhé období sbližování se sociálními demokraty. Pomohl mu Stanislav Gross, který začal využívat pomoci komunistických poslanců k prosazení některých zákonů ve sněmovně - milníkem přitom byl zákaz pravicovým krajským radám, aby převáděly své nemocnice na obchodní společnosti. Spolupráce se rozšířila i na sociální zákony, při kterých začali sociální demokraté vysvětlovat, že dvě levicové strany mají přece jen podobný program.

Mistrovský kus se Grebeníčkovi podařil, když prvního dubna pomohl sociálním demokratům při hlasování o nedůvěře Grossově vládě. Od sociálních demokratů za to nic nedostal - ti nakonec sestavili vládu pod novým premiérem Paroubkem s pomocí bývalých koaličních partnerů. Ve skutečnosti ale získal všechno. Od té doby nastaly líbánky stran, které si navzájem začaly říkat komplimenty, jak jsou obě pěkné a levicové.

Jejich vztah paradoxně posiluje i pravicový Senát. Když vrací levicové zákony do sněmovny, má Paroubek k dispozici 111 hlasů ČSSD a KSČM. S nimi dá vždy dohromady většinu 101 hlasů, potřebných k přehlasování Senátu či rovněž pravicového prezidenta.

Paroubek také využívá komunistickou podporu k nátlaku na neposlušné lidovce. Dnes už říká, že příští vládu raději bude mít menšinovou, než s KDU-ČSL. Zároveň s komunisty prosazuje zákoník práce, který konzervuje právo vymyšlené v šedesátých letech. V této chvíli Grebeníček oznamuje, že odchází. Veřejnost ho bere za člověka příliš zatíženého minulostí - vždyť jeho otec byl brutálním vyšetřovatelem StB. Po rezignaci je ale jisté, že už ho nikdo nebude nazývat stalinistou. Jde přece o člověka, který vlastní straně pomohl nazpět do dobré společnosti. A ve chvíli úspěchu se sám vzdává moci. O kom z předsedů politických stran by to bylo možné říci?

"Spolupráce komunistů a socialistů je jistota," povzdechl si minulý pátek místopředseda ODS Petr Bendl, když komunisté a sociální demokraté zase jednou přehlasovali prezidentské veto proti dalšímu zákazu na převod krajských nemocnic.

V jeho povzdechu se skrývá vědomí, že politické scéně dnes vládnou bývalí komunisté, kteří získali rozhodující vliv v sociální demokracii, spolu s komunisty současnými. Takové hodnocení není zcela od věci.

Dá se říct, že k něčemu takovému dojít muselo. Nakonec levice se jednou sjednotit musela. Že se tak stane až v době, kdy budou vládnout politici bez jakékoli nostalgie po tuhém normalizačním režimu, tomu přece může věřit málokdo.

Fakticky dnes musíme počítat s tím, že se v českém veřejném životě - přinejmenším do voleb v červnu příštího roku - posílí trend, který posiluje roli státu. ODS je opozicí, která tomu vývoji nedokáže zabránit - a nutno dodat, že ho úplně důsledně ani neodsuzuje. Například i její poslanci v pátek hlasovali pro zpřísnění zákona o pobytu cizinců, zákona, který posiluje moc státních úředníků.

Jediným rizikem pro komunisty tak dnes zůstává největší spojenec, tedy pragmatik Jiří Paroubek. Z jeho pohledu jsou komunisté užitečnými partnery. Pokud však dokáže přetáhnout jejich voliče, přestanou být pro něho zajímaví. Nabízí se otázka, jestli komunistům přece jen nebude stratég Miroslav Grebeníček v čele chybět.

Spustit audio