Návrh sjednocení Čečenska, Ingušska a Dagestánu v jeden státoprávní subjekt

Tento promoskevský politik prohlásil, že podobný tah by napomohl urychlit proces stabilizace celkové společenskopolitické atmosféry na celém Severním Kavkazu. Předseda čečenského parlamentu přitom prohlásil, že citujeme "rozdělení někdejší čečensko-ingušské autonomní republiky, která v sobě spojovala dva příbuzné vajnašské národy, bylo výsledkem chorobné ambicióznosti a vyloženě zištných cílů některých tehdejších domácích politiků i dobové mocenské elity v Moskvě". Konec citátu.

O podobné iniciativě by se přirozeně mělo vědět jak v Moskvě, tak v Rostově na Donu, kde sídlí zplnomocněný představitel ruského prezidenta pro Jižní federální okruh Dmitrij Kozak. Na přímý dotaz známého ruského listu Gazeta ale z obou adres bylo sděleno, že žádná takováto iniciativa tam projednávána nebyla.

Je málo pravděpodobné, že by oficiální Groznyj s tak zásadním návrhem přišel bez vědomí svých moskevských patronů, ale v každém případě byl tento projekt zveřejněn a je proto otázkou, co jím kdo sleduje.

Možnost eventuálního spojení tří severokavkazských teritorií v jeden celek by v podstatě odpovídala současné politice moskevského centra, které se snaží počet původních 89 tzv. subjektů federace snížit a které už s tímto procesem začalo. Důvod podobné iniciativy je jasný. Prezident Putin hned po svém nástupu dal jednoznačně najevo, že s voluntaristickými časy Jelcinovy éry bude rázně skoncováno a že slavná věta "vezměte si tolik moci, kolik jí dokážete unést", se za jeho vlády definitivně přestěhovala do ruských politických dějin.

Mnohem zajímavější na celé této konstrukci je, že přesně odpovídá i záměrům severokavkazských (tedy nejen čečenských) separatistů. Smyšlenkou sjednocení Čečenska a Dagestánu totiž přišli právě jejich předáci, které z loajality vůči Moskvě rozhodně podezírat nemůžeme. Už v roce 1997 proběhl tzv. "ustavující sjezd islámských národů Čečenska a Dagestánu". Jeho iniciátor, tehdejší separatistický ministr informací Movladi Udugov a nástupce prezidenta Dudajeva Zelimchan Jandarbijev při této příležitosti vystoupili s projektem chalifátu, který by sahal od Kaspického až k Černému moři. Jeho základem mělo být právě čečensko-dagestánské soustátí. 10. srpna 1999 pak na dagestánské území přímo vtáhly jednotky polních velitelů Basajeva a Chattába a zavdaly tak tehdejšímu ruskému premiérovi Vladimiru Putinovi důvod k rozpoutání druhé čečenské války. Ta, jak známo, přes veškeré ujišťování Moskvy, neskončila dodnes.

Při pohledu z velké středoveropské dálky jsou nejméně jasné (alespoň prozatím) důvody, které k tomuto řešení vedou samotné čečenské promoskevské místodržící. Nejprimitivnější vysvětlení je proto taky nejpravděpodobnější. S iniciativou, jíž se v tomto komentáři zabýváme, sice přišel předseda čečenského parlamentu Abdurachmanov, ale jejím skutečným tvůrcem a hybatelem zřejmě bude nejmocnější z Čečenců spolupracujících s Moskvou Ramzan Kadyrov. Ten dnes čeká jen na to, až dosáhne třiceti let, předepsaných čečenskou ústavou jako práh pro vykonávání funkce čečenského prezidenta. Kadyrov mladší už nejednou potvrdil, že má moc velmi rád. Čím větší pak bude miniříše, kterou bude spravovat, tím bude spokojenější. Otázkou je, co mu v tomto ohledu dovolí Moskva.