Nebuďme suverénní
Vozovou hradbou se musí Česko ohradit proti Evropské unii, protože jinak bude pohlceno a navždy ztratí svou suverenitu. A jenom takového politika Čech může mít rád, který hradbu pomůže budovat a cizáka do země nepustí. Tato slova jsou karikaturou, přesto bohužel označují něco zcela reálného - totiž postoj, který mezi českými politiky převládá při vyjednávání o budoucí evropské ústavě.
Opoziční politici tento postoj drží zcela pevně a v textu navržené ústavy objevují stále nové a nové zrady a kličky, kterými by moc evropských byrokratů mohla vklouznout do Česka a způsobit tu něco strašného. Mnozí z vládních vyjednávačů možná chápou hloupost takového pohledu, přesto veřejnost vždy informují, jak zase při jednání o ústavě obhájili českou suverenitu. Pocit národa - to je hlavní motiv české debaty o vstupu do evropské unie. Je to nuda, mohl by už zaznít trochu jiný námět Jenže kdy zazní?
Francouzský politolog Jacques Rupnik upozornil v rozhovoru pro Hospodářské noviny, že chápat suverenitu tradičním způsobem už není možné. Suverenita byla ještě v první polovině minulého století nástrojem, kterým národní státy prosazovaly své zájmy - politické, bezpečnostní, obchodní. Vědělo se jistě: Němci, Francouzi, Italové budou o sobě rozhodovat pouze sami, jejich vojenská a ekonomická moc pak je zárukou, že jim do toho nebude nikdo mluvit. Velké evropské národy měly následovníky, několik desítek menších států, které ovšem svou suverenitu k žádné expanzi používat nemohly. Nestála za ní totiž žádná velká hospodářská ani vojenská moc. A tak byly menší země, včetně meziválečného Československa, rády, když svou suverenitu či nezávislost alespoň na čas uhájily. Evropský politický řád byl tehdy založen na rovnováze moci mezi nejsilnějšími státy. Termín "Rovnováha moci" se při". Když byla porušena, nastávaly války a jejich obětí obvykle byly menší státy. Sama jejich existence stála na tom, do jaké míry se hodila těm silnějším při novém budování Balance of Power. Po druhé světové válce si ale uvědomily také velké evropské národy, že suverénním prosazováním svých zájmů nemohou mnoho získat. Nový evropský řád začal vznikat na základech společné politiky, která měla zachovat mír a důstojnost občanů, spolu s tím přinést ekonomickou prosperitu. Tradičních představ o suverenitě se země musely vzdát, místo ní se objevily termíny jako vzájemná pomoc nebo společný cíl. Tento vývoj ještě není ukončen, vojenskou a ekonomickou moc ale už začaly státy Evropské unie sdílet. Existuje společná armáda v rámci Severoatlantické aliance, zavedla se i společná měna. Jednota Evropy musí mít ještě reprezentaci na politické úrovni. K tomu nestačí vlajka, anebo společné správní orgány, připravuje se, jak známo Evropská ústava. Také vzniká společná zahraniční politika, která by měla vyjádřit odpovědnost Evropy za to, co se děje v ostatních zemích světa.
Dosavadní členové Evropské unie prošli tímto vývojem a vznik ústavy chápou jako výsledek dlouhé cesty. Samotný ústavní dokument není příliš zábavné čtení. Především tak vzniká jednací řád, podle kterého by mohly fungovat evropské instituce, přitom by měly fungovat co nejvíc průhledně a demokraticky. K ústavě ovšem patří listina základních práv, která významně rozšiřuje občanské svobody. Je to už z principu - není možné zrušit nic ze svobod či občanských, ke kterým došli různým dějinným vývojem jednotlivé země.
Obavy, že společná ústava zasáhne do státní suverenity, proto západoevropské národy zpravidla nechápou. Suverenitu je třeba sdílet, to je základní zkušenost posledních desetiletí. Ze ztráty suverenity ale mají obavu nové členské země a není třeba se jim divit. Teprve se probouzejí ze ztráty suverenity v rámci sovětského impéria a dnes by se jí měli vzdát ve prospěch Bruselu? Je toho na ně trochu příliš.
Česko mělo problémy s tím, když pár dnů po vstupu do Severoatlantické aliance muselo asistovat při intervenci v Kosovu, tedy při první akci vojsk NATO za hranicemi členských států. Teď ihned po vstupu do Evropské unie mají přijmout společnou ústavu. Na to si zvyknout, není jednoduché.
Především opoziční politici využívají obecných obav k populistické kritice společné evropské politiky. Vláda se jí snaží jen opatrně vysvětlit, zatím se ale zdá, že na to nemá správný recept.
Mohla by to zkusit podle rady Jacquese Rupnika. Suverenita je pouze nástroj, kterým se dosahuje blahobytu a bezpečnosti občanů. Uplatňovat ji podle starých pravidel povede jenom k tomu, že Česko bude odsunuto na okraj evropské politiky, nemůže počítat ani s ekonomickou pomocí bohatších států unie. Taková suverenita je fikce, tvrdí Rupnik a země tím jedině ztratí.
Češi se musí naučit svou suverenitu sdílet. Dlouhodobě jim to může být k užitku.
