Nejmladší rektor

Akademický senát volí mezi třemi kandidáty na rektora. Vybírá jen ze zástupců tří pražských lékařských fakult. Vítězem se stává zástupce II. lékařské fakulty, vousatý vědec s pětiletou praxí v americkém Minneapolisu. V prvních rozhovorech pro média oznamuje, že bude po státu žádat víc peněz.

V obou případech šlo o stejného muže, fyziologa Václava Hampla. Ve svých třiačtyřiceti letech je snad nejmladším rektorem Karlovy univerzity v dějinách.

Není třeba připomínat, že pražská univerzita má větší vliv, než všechny ostatní. Proto je volba nového rektora událostí, která nepochybně zasáhne celý vzdělávací systém. Dokonce na tom nejcitlivějším místě - v elitní instituci, která tradičně určuje jeho směr.

Hodnotit nového rektora je na první pohled obtížné. Málokdo ho zná a pro většinu osobností vědeckého a univerzitního světa byl dosud úplně neznámý. Stejně tak o něm téměř nikdo neví mezi zdravotníky, i když skoro deset let pracuje v motolské nemocnici.

Už to samo je svým způsobem varováním. Hampl není významným vědcem, i když se dopracoval až k titulu profesora. To však není titul, který by snesl mezinárodní srovnání - každá česká univerzita ho uděluje podle vlastních pravidel. O tom, že Hampl ve vědě nevidí perspektivu, svědčí už fakt, že kariéru výzkumníka opouští v relativně mladém věku.

Určitě však má však v krvi politické myšlení. Prosadit se do čela demokratické samosprávy univerzity vyžaduje jistý talent. Proniknout na veřejnost se mu podařilo, když se postavil do čela nespokojených studentů.

Pokud bychom na veřejné scéně hledali srovnatelný osud, bylo by možné snad připomenout současného náměstka ministryně zdravotnictví Petra Koláře, který se do politiky dostal přes funkci děkana pražské filozofické fakulty. Také on patřil k organizátorům vysokoškolských protestů, bylo to už v roce 2001.

Ještě lepším vzorem by mohl být současný náměstek ministra zdravotnictví David Rath. Podobně jako Hampl pochází z rodiny vzdělanců a dostudoval těsně před listopadem 1989. Těmto sebevědomým a vzdělaným mužům se otevřel svět a oni toho hodlali využít. Strnulé prostředí lékařů a akademiků tomu úplně nepřálo, a tak oba zvolili alternativní cestu. Rath založil odbory, pak převzal lékařskou komoru a nyní se dostal do čela celého zdravotnictví. Hampl studoval v cizině, shromáždil všechny možné akademické tituly. Když to nestačilo, rozhodl se řídit nejdůležitější českou vzdělávací instituci. Jestli zamíří do státní správy, těžko předpovídat. Rath má velkou výhodu v tom, že zdravotnickému systému - se všemi jeho zájmovými skupinami a politikařením - rozumí jako nikdo v této zemi. Když dostal příležitost, přichází s překvapivými návrhy, jak poměry zlepšit. V mnoha ohledech to zní slibně. Dnes tak záleží už pouze na tom, jestli dokáže své ambiciózní plány uskutečnit. Jestli je k tomu dost schopný. U Hampla je zatím mnohem víc pochybností. Ve svých prohlášením opakuje hesla z Týdne neklidu o potřebě vyšších dotací. Jako každý zástupce vysokoškolské lobby se brání přílivu nových studentů. Originální není ani v tom, že připomíná spolupráci univerzity s průmyslem - tím jen opakuje rétoriku svého předchůdce, fyzika Ivana Wilhelma. Na rozdíl od Ratha tak zatím není jisté ani to, jestli systému rozumí. V tom může být první test nového rektora.

Pokud jde o vyšší příjmy univerzit, neměl by je tolik hledat ve státních dotacích, ale v příjmech od soukromníků, včetně tak kontroverzního školného. Nakonec to je cesta, kterou se musí pustit každá země. V případě soukromých investic do vzdělání je ovšem možné politicky opatrný postoj odpustit. Každý rektor by ale měl vědět dvě věci.

Za prvé, bránit vstupu nových studentů s poukazem, o kolik přibylo přijatých za posledních patnáct let, už nestačí. Dnes je problém jinde. I když se na školy dostane relativně dost zájemců, polovina jich studium nedokončí. Záleží na lidech z vedení univerzit, aby mezi zájemci vybrali ty, kteří opravdu chtějí studovat dané obory. A profesoři musí umět studenty motivovat, aby školu dokončili. Těžký úkol? Právě pro něj byl zvolen nový rektor.

Pak je tu ještě jeden problém. Každý ví, že vysoké školy musí spolupracovat s průmyslem. K tomu ale musí dostat akademici možnost zakládat malé firmy, kde by vyzkoušeli své vynálezy. Je třeba najít peníze z veřejných zdrojů či zvýhodněných půjček, aby vědci v relativně chráněných provozech vyzkoušeli své patenty, jak by fungovaly v běžné výrobě. Až tohle dokážou, už se najde soukromý investor.

Narýsovat jasnou cestu pro vědce, kteří chtějí podnikat - to je úkol číslo dvě. Pokud o tom nezačne nový rektor v příštích dnech mluvit, ukáže se rozhodnutí akademického senátu Karlovy univerzity nešťastnou volbou.