Nemám koho volit je výmluva

Vítězné tažení bratrů Kaczyńských před dvěma lety umožnil nejen výsledek ve volbách, ale především zanedbatelná volební účast, která se pohybovala na slabých třiceti procentech.

Obecně platí, že s klesající volební účastí chodí k volbám jen kmenoví voliči politických stran, tak zvané tvrdé jádro, a voliči, kteří svým hlasování chtějí dát najevo protest, nevůli. Ti zpravidla hlasují ve prospěch populistů a demagogů, slibujících rychlé a jednoduché, hlavně rázné řešení. To, že v demokracii každý problém chce svůj čas a zpravidla jeho řešení je vždy během na dlouhé trati - už jen proto, že je vždy výsledkem mnoha na sebe navazujících kompromisů - ve svém emocionálním vzepětí neberou v potaz.

Tak se stává, že za nízké voličské účasti se na politické scéně dostávají ke slovu zpravidla strany, které disponují nekritickým, dogmatickým a tvrdým voličským jádrem, případně strany, které slibují něco, co poctivý demokratický politik při nejlepší vůli prostě slíbit nemůže.

Za nízkou volební účast však především odpovědnost nesou demokratické strany a demokratičtí politici. Je vždy výrazem jejich selhání. Politického i mravního. Nebýt toho, těžko by političtí populisté a demagogové nacházeli tak pevnou půdu pod nohama a prostor k rozvinutí rejstříku podbízejících se slibů. Opakované zklamání polských voličů z demokratické levice a liberálů, kteří Polsku vládli v devadesátých letech a ještě pět let po zlomu století, je vedlo k závěru, ať budeme volit, jak chceme, panstvo nahoře se stejně zařídí po svém a stejně si bude dělat, co chce. To "stejně" se projevovalo neuvěřitelnou mírou korupce.

Vítězství strany, která se jmenuje Právo a spravedlnost a která si vetkla do štítu boj s korupcí, bylo samozřejmě v roce 2005 nasnadě. Rovněž tak katastrofálně nízká volební účast. Ta vyvolala řadu úvah o tom, do jaké míry je vláda, vzešlá z vůle rozhodující menšiny legitimní.

Liberál - a zde musím spíš použít nehezké slovo neoliberál - už předem takovou úvahu odmítne. Podle něj právo volit je současně právem nejít k volbám. Jinými slovy i ten, který nevolí, ve skutečnosti nějak zvolil. Nepochybně mu dávají za pravdu i pohnutky těch, kteří opravdu k volbám nejdou a patrně znovu nepůjdou. Jejich hlavním důvodem je poukaz na skutečnost, že v zásadě není koho volit. V politické nabídce nenacházejí jediný subjekt, ke kterému by alespoň trochu mohli přilnout. Liší se od sebe totiž jen mírou odpudivosti. Podobně uvažují i mnozí čeští voliči.

Na rozdíl od skalních voličů tu jde o voliče, kteří jsou ve svých preferencích vrtkaví, kteří často volí, pokud vůbec jdou volit, pokaždé někoho jiného. Jsou to ale voliči, kteří volby v zásadě rozhodují - ať účastí, nebo neúčastí. Jsou to současně voliči, kterými lze daleko nejspolehlivěji měřit politickou kulturu demokratických stran. Jejich účast ve volbách je proto víc žádoucí, než kdekterý neoliberál možná připouští.

Michal Horbulewicz radou jít volit a hlasovat v rukavičkách zdůrazňuje, že hlasování není než volba mezi různými zly. Jít však volit není jen právo, ale i povinnost.

Klasičtí liberálové, jakými byli František Palacký nebo František Rieger, by nepochybně šli ještě dál. Všeobecné volební právo by označili za fatální pochybení demokratických politiků. Podle nich právo volit mají mít jen ti, kteří se umějí sami o sebe postarat, tudíž prokázali potřebnou míru odpovědnosti. Takoví lidé podle nich se mohou odpovědně vyjadřovat k věcem veřejným a nepřímo rozhodovat o způsobu naložení s veřejnými prostředky.

Nemusíme s klasickými liberály souhlasit. Ostatně souhlas s nimi je dnes málo platný. Všeobecné volební právo považujeme za nezpochybnitelný atribut demokracie. Jedno je přesto jisté. Právo volit, které každý z nás máme, se pojí s povinností k věcem veřejným se vyjádřit. Není možné se toho práva zříct a nejít volit. Nejde říct, nevím, koho bych volil. Všichni mi jsou protivní.

Jde jen jedno. Když se štítíš, nasaď si u volební urny rukavičky.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .