Němci a Češi - zase spolu
Konečně spolu, v jedné Evropské unii, budou od soboty Češi a Němci. Napříště budou společně budovat prosperitu, společně se budou snažit, aby obstáli v globální konkurenci. Příliš se o tom nemluví, ale partnerství Německa a Česka bude patřit k nejdůležitějším mezi starými a novými zeměmi unie. Mluvit by se o tom mělo se vší vážností.
Pro Čechy jde o událost, která je naplněna velkými emocemi. Proto se raději ani moc nebaví o tom, že ze všech největším partnerem v Evropské unii bude Německo, evropská ekonomická velmoc a země, se kterou máme nejdelší hranice. Češi vidí situaci jinak - jdeme do Evropy a co máme s Německem, není zas tak důležité. Jenže s Německem máme čtyřicet procent obchodu, pouze jeho prostřednictvím pronikáme dál než na evropské trhy, největší cizí investoři jsou právě odtud - Volkswagen, Siemens, Bosch, Continental. Právě oni vyrábějí značky, které zvyšují prestiž českého průmyslu. A pokud Němci uvolní pracovní trh Čechům, budou kontakty ještě užší.
Z pohledu Německa je Česko trpaslík, dalo by se namítnout. Takových partnerů mají přece nespočet. Ale není to pravda. Češi jsou pro Němce desátý nejsilnější obchodní partner, navíc s ním mají výrazně zápornou bilanci. V Česku totiž existují stovky firem, které dodávají díly do německých továren. A čeká se od nich ještě víc, mohou se prosadit nejen v automobilových technologiích, ale také v počítačích, zdravotních službách, designu.
Symbolicky je možné připomenout, že také Německo má nejdelší hranici s Českou republikou.
Češi zahrabaní ve svých problémech s minulostí a obavách z budoucnosti se zatím o svého budoucího partnera nestarali, pár dnů před rozšířením unie by ale měli vědět, jak se budoucí partner na společnou domácnost těší.
Tak tedy, netěší se vůbec, říkají průzkumy. Dvě třetiny Němců by celé rozšíření nejraději odložily, nebo vůbec zrušily. Prvním důvodem je strach. Když Evropa otevře své hranice východu, nebudeme stačit v konkurenci laciných pracovních sil, myslí si Němci. Poláci, Češi, Maďaři a Litevci u nás budou pracovat za nízké mzdy, a i kdyby jsme udrželi zákaz jejich práce v Německu, odejdou naši podnikatelé za lacinou pracovní silou do nových zemí. Přesto Němci chápou, že se s takovou realitou budou muset smířit. Jak upozornil komisař pro rozšíření Günter Verheugen, problémy s lacinou pracovní silou z východu stejně nastanou, i když se Evropská unie nerozšíří. Příčinou totiž není rozšíření, ale globalizace. Pokud vstoupí středovýchodní Evropa do unie, dostanou Němci aspoň možnost ovlivnit vývoj.
Druhým důvodem, proč se Němci na rozšíření netěší, je pocit nevděku. Vadí jim především Polsko, jehož politici by měli být přece rádi, že se jim Evropská unie otevírá. Oni ale místo toho blokují integraci, kritizují a vetují společnou ústavu. Není dokonce jisté, jestli nejsou trojským koněm Ameriky, které by silná Evropa vadila.
Polsko je vůbec hlavním zdrojem obav z přistupujících zemí. Má přes polovinu populace ze všech kandidátských států, má chudé zemědělské regiony a politiky, kteří se zdají být málo racionální.
Tento pocit se rozšiřuje na ostatní země a z pohledu některých německých politiků mají Češi dokonce další škraloup. Nedokážou se vypořádat se svými občany, které vyhnali po válce, a ještě Němcům vyčítají minulost. Jestliže tedy máme z rozšíření obavy my, Němci je mají stejně velké Proto právě Česko, druhá největší z přistupujících zemí, může sehrát hodně pozitivní úlohu v budoucí spolupráci. V ekonomickém ohledu je jasné proč: obchodní výměna s Českem je pro Německo největší ze všech nových zemí - v tom nám Poláci nemůžou konkurovat. Vyplácí se oběma stranám a není žádný důvod, proč by se nemohla vyplácet ještě víc. Lidé obou národů se v podnicích dobře poznali, a pokud se bude pracovní prostředí mezi Němci a Čechy dál kultivovat, bude to vzorové evropské soužití.
Vztahy českých a německých politiků jsou také dobré. Klause, který je z pohledu Němců stejně nemožný a iracionální jako Poláci, berou dosud jako výjimku. Politické reprezentace se tedy mohou navzájem kultivovat - v Evropě se k tomu otevírá další prostor.
Také staré, historické konflikty jsou důkazem, že oba národy k sobě mají zkrátka blízko a dobře si rozumějí. Aby se lidé se stejnou mentalitou a se stejnými kulturními základy navzájem nebáli, k tomu stačí, aby si uvědomili, že jsou partneři. Češi se nechtějí pouze přiživit na německém bohatství a Němci nechtějí Čechy vykořisťovat.
Všechno je zatím ještě úkol, jeho zvládnutím mohou dát Češi a Němci dobrý příklad ostatním.
