Německý spor o Turecko
Všechno to začalo nejprve oficiálním německým odporem k nápadu, že by v Německu mohly vzniknout gymnasia, na kterých by děti tureckých přistěhovalců učili turečtí učitelé. Několik dní před plánovanou návštěvou Turecka koncem března se německá kancléřka Merkelová o tomto nápadu nevyjádřila nijak lichotivě. Turecký ministerský předseda Erdogan během cesty po Libyi na to reagoval otázkou, proč taková nenávist k Turkům. Tomu nerozumím. Něco takového bych od kancléřky Merkelové nečekal. Copak je Turecko nějaký otloukánek?
Turecka i nápadu zřizovat pro turecké přistěhovalce v Německu školy se zastal bývalý kancléř Gerhard Schröder. Přirozeně ani on nepředpokládá, že by na takových školách výuka probíhala jen v turečtině. Musela by být dvojjazyčná. Němci tureckého původu, pokud se mají integrovat do německé společnosti a nebýt trvale občany druhé řádu, musejí i podle Schrödera umět německy. Nebrání to však tomu, aby chodili na takové školy, kde by je učili učitelé tureckého původu, jimž se dostalo vzdělání na německých univerzitách. Dokonce, píše Schröder v článku pro německý BILD, i to by byl významný příspěvek k integraci.
V průběhu návštěvy Turecka na konci března nakonec i kancléřka uznala, že nápad se školami, kde by vedle němčiny byla i turečtina jako výukový jazyk, není zas tak špatný.
Větší problém nastává, jakmile se řeč stočí na otázku možného členství Turecka v Evropské unii. V roce 2005, kdy Unie odstartovala přístupová jednání s Tureckem, byla v Německu u vlády koalice sociálních demokratů a zelených, členství Turecka nakloněná, zatímco opoziční křesťanští demokraté už tehdy proti takové myšlence vystupovali. Angela Merkelová nabízela alternativní privilegované partnerství. Problém však tkví v tom, že z určitého privilegovaného partnerství v Evropské unii se Turecko svým způsobem těší už od šedesátých let minulého století, a proto je takový nápad sotva může dnes nadchnout. Dobrou zprávou pro Turky byl ale slib kancléřky, že udělá všech pro to, aby turečtí občané získávali snadněji víza do zemí Unie, i když si sami Turci myslí, že už dávno nazrál čas a Unie by měla mít s Tureckem styk bezvízový. Některé bývalé jugoslávské republiky tento styk s Unií mají už dávno, a to i ty, které nepatří mezi kandidátské země. Víza proto Turci považují za jednu z forem diskriminace.
Gerhard Schröder uvádí, že se Turecko pod vládou premiéra Erdogana pustilo do opravdu odvážných reforem a že nezanedbatelnou skutečností je i jeho hospodářský potenciál. Patří mezi 20 nejsilnějších národních hospodářství a disponuje silou větší, než má Švédsko, Polsko nebo Belgie. Ostatně pro samotné Německo je Turecko jedním z významných obchodních partnerů.
V roce 2005 byl v Ankaře podepsán protokol, podle kterého tehdy platná celní unie s Tureckem byla rozšířena na nové členské země. Nachází se mezi nimi i Kypr. Přesto dodnes Turecko nebylo ochotno otevřít svá letiště a přístavy pro kyperská letadla a lodě. To samo o sobě do určité míry vyvolává jistou pochybnost o tom, jak by se Turecko chovalo ke svým nejbližším sousedům, vůči Kypru, možná i Řecku, kdyby už o nic nemuselo hrát po tom, co by se stalo plnohodnotným členem Unie.
Mezi křesťanskými demokraty se v souvislosti s Tureckem vede debata ještě v jedné rovině. Jaká vlastně má být Evropa . Spolkem křesťanských států, jehož základním pojítkem je křesťanská minulost a křesťanské kořeny, od nichž se odvíjejí základní evropské kulturní hodnoty, totiž svoboda, spravedlnost a solidarita? Anebo má být společenstvím zemí, které je otevřeno i jiným hodnotovým systémům? Odpověď na tu otázku musíme nepochybně hledat v zemích s rozsáhlými muslimskými menšinami, jako je Francie, Británie nebo Německo.
Problém se školami, kde by výukovým jazykem byla turečtina, ukázal nad míru jasně, do jakého stupně si dnešní Německo vzdor všem vnitroněmeckým islámským konferencím pod patronátem vlády umí poradit s integrací přistěhovalců. Výsledky nejsou nijak povzbudivé.
V některých berlínských čtvrtích mají děti přistěhovalců nepatrnou šanci narazit na německé společenství. Němci se odsud raději stěhují jinam, mezi své, a samovolně tak vznikají další přistěhovalecká ghetta.
Uvnitř Unie je toho i tak dost, co členy víc rozděluje, než spojuje. Soužití sice příbuzných, přesto od sebe vzdálených kultur, jak se ukazuje zatím v malém, by trhliny ve stavbě Unie ještě více rozšířilo.
Avšak ani privilegované partnerství není řešením. Už proto, že jednoho z partnerů uráží.
A teď, babo, raď...!
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.
