Němečtí křesťanští demokraté vyhrají zářijové volby
Tři měsíce před volbami v Německu, zdá se, je situace jasná. Volby vyhrají křesťanští demokraté. Spolu se svobodnými, kteří se umístí na třetím místě, vytvoří spolehlivou parlamentní většinu jedenapadesáti procent všech poslaneckých mandátů. Tak lze alespoň usuzovat jak z posledních průzkumů volebních preferencí, i z trendů, které v posledních měsících tyto preference vykazují.
Sociální demokraté, druhá největší politická strana, ztrácejí na demokraty křesťanské už nějaký čas více než 10 celých procent. Zelení jsou v útlumu a komunistům, kteří si říkají Levice s úmyslem voliče klamat, se rovněž nedaří je ani klamat, ani získávat víc jejich sympatií.
Sázet na předvolební výzkumy a být přesvědčen, že to tak opravdu dopadne, by se nemuselo vyplatit. Přesto si stojím za tím, že současné průzkumy odrážejí vcelku přesně předpokládané výsledky zářijových voleb.
Sociální demokraté, kteří spolu s demokraty křesťanskými tvoří dnešní velkou koalici, už delší dobu tahají za kratší konec. Nejen díky výrazné kancléřce Angele Merkelové, ale hlavně vlastní vinou.
Odchodem kancléře Gerharda Schrödera z vedení strany po volbách před čtyřmi lety zůstala díra po politikovi schopném, pokud to vyžadovala to situace, jít na trh i s věcmi nepříjemnými, jakými nepochybně byla reforma sociálního státu. Schröderův reformní koncept, který nazval Agendou 2010, dodnes do úplného konce dotažen není. Mimo jiné proto, že i pro křesťanské demokraty byl v některých ohledech až příliš pravicově radikální.
Vynucený odchod Franze Münteferinga, druhého reformátora a politika ochotného stranu modernizovat, z postu předsedy po intrice, kterou vůči němu nedlouho po volbách v roce 2005 zosnovali radikální levičáci v čele Andreou Nahles, začala strana trpět na věrohodnosti. Müntefering i tak v reformní úsilí nepolevil. Jako vicekancléř a ministr práce prosadil celou řadu reforem. Hlavně v oblasti důchodového pojištění. Dnešní mladá generace právě jemu nakonec poděkuje za prozíravost, s níž prosadil šedesátý sedmý rok věku jako hranici pro odchod do důchodu. Počínaje rokem 2012 se k ní má Německo postupně propracovat. Reformní krok je to sice z dílny sociální demokracie, a přesto právě sociální demokracie jej dnes zpochybňuje. Tak se už po druhé vydává všanc riziku nedůvěryhodnosti. Staronového předsedu Franze Münteferinga rovněž. Postavil se znovu do čela strany po té, kdy své ženě posloužil na poslední cestě a kdy v souvislosti s ostudou v Hesensku z čela strany odstoupil nevýrazný Kurt Beck. Ochota jiné radikálky, hesenské Andrey Ypsilanti nechat se zvolit zemskou ministerskou předsedkyní za pomoci hlasů komunistů narazila u mnohých kolegů ve straně. Hlavně však u německé veřejnosti. Představa, že by v srdci západního Německa měli vládní politiku určovat postkomunisté, byť zatím jen na zemské úrovni, byla pro mnohé poctivé sociální demokraty naprosto zničující. Ypsilanti se naštěstí neprosadila a nově vypsané volby v Hesensku přesvědčivě prohrála. Křesťanský demokrat Roland Koch si v opakovaných volbách vypůjčil řadu prvků z jejího programu..
Jednu radikálku sociální demokracie nakonec zapudila. Kvůli ní však ztratila nejen zemské volby, ale i další výraznou postavu: Wolfganga Clemense. Na námluvy hesenských radikálů s komunisty se už nemohl dívat, a raději se nechal ze strany vyloučit.
Podle toho vypadala i sociálně demokratická politika. Krátkozraká. Křečovitě orientovaná na bezprostřední úspěch. O co méně koncepční, o to více populistická. Křesťanští demokraté by bývali byli sami proti sobě, kdyby takto zralé ovoce nezačali postupně sklízet.
Ursula von den Layen, ministryně pro rodinu přišla s radikální koncepcí prorodinné politiky. Nebála se čerpat i z pozitivních zkušeností bývalé NDR. "Z čeho chce financovat všechny ty jesle, školky, školy s celodenní péčí," ptali uštěpačně sociální demokraté, ale věděli, že nejsou jen mimo roli, ale že hlásají i kyselé hrozny.
Sociální vnímavost prokázala sama kancléřka. Při prvních náznacích hospodářské krize začala aktivně jednat. Nezalekla se ani hlasů řady radikálně pravicových kritiků z lůna vlastní strany, že táhne stranu kamsi do socialismu. A k dovršení všeho spolehlivě zafungovaly reformy kancléře Schrödera. Nezaměstnanost překvapivě drží pod kontrolou a nedovolují jí růst. Jen prospěch z toho jeho strana nemá. Postavila se k nim pod tlakem radikálů zády, a tak plody zas sklízí Angela Merkelová. Sklidí je nepochybně i ve volbách.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
