Němečtí vojáci na Blízkém východě
Izraelský premiér Ehmud Olmert, když se minulý týden vyjádřil pro deník Süddeutsche Zeitung, že by uvítal na libanonsko izraelské hranici německé vojáky, netušil, jak bouřlivou debatu v Německu rozpoutá. K vyjádření, kterým izraelský premiér chtěl složit poklonu Německu jako svému nejbližšímu evropskému spojenci a především kancléřce Merkelové a které bylo navíc upřímně míněno, se měli potřebu postavit politici z celého politického spektra.
Nejrychleji reagovala levice, složená s postkomunistů a radikálních socialistů. Výzvu jednoduše odmítla.
Berlínská koalice se k účasti Bundeswehru v Libanonu doslova vyjádřila tak, že se k návrhu vyjadřovat nebude. A tak pro politiky koalice je charakteristický výrok Christiana Schmidta z CSU, jinak státního tajemníka ministerstva obrany. Schmidt si neumí představit, že by se německý voják mohl objevit před branami Izraele. Šlo by podle něj totiž o velice citlivý úkol. Základní problém stávajícího konfliktu i tak není vojensky řešitelný. Účast Němců nakonec ale nevylučuje.
Zahraničně politická mluvčí Zelených Kerstin Müllerová k výzvě Ehmuda Olmerta zaujala podobný postoj: "Opakovaně jsem říkala, že na základě naší historické zátěže, považuji za předčasné, aby němečtí vojáci šli do tohoto regionu. Nejprve musíme získat nějaký důkaz důvěry ze strany Izraele, který navíc prokáže sílu německo izraelského vztahu navzdory dějinám. A proto německá účast pro mě neznamená nějaký automatismus." Pro místopředsedu sociálně demokratického poslaneckého klubu, Waltera Kolbowa je zdrženlivá reakce samozřejmostí. Nicméně výzvu zcela neodmítá a nachází v ní určitý závazek. Odkazuje se totiž na celou řadu reakcí ze strany německé veřejnosti: "Dostávám mnoho e-mailů a dopisů, ve kterých stojí, že právě díky vině, jíž je zatížena naše minulost, máme odpovědnost za Izrael a za jeho právo na existenci. A proto se nemůžeme držet stranou."
Zajímavé na argumentaci, kterou Kolbow cituje z obdržených dopisů, je, že ji používá i předseda svobodných demokratů, Gunter Westerwelle, avšak ke zcela protichůdným závěrům. Německá účast v Libanonu je jednoduše pro svobodné demokraty vyloučená. Westerwelle si navíc neumí představit, co by nastalo, kdy by na libanonských hranicích zastřelil německý voják vojáka izraelského.
Postoj svobodných demokratů objasňuje Helmut Schäfer, kdysi státní tajemník liberálních ministrů zahraničí, Hans-Dietricha Genschera a Klause Kinkela. "Bohužel je tomu tak, že ani výměnou vlády nepřichází nové chápání věci, naopak na tahu jsou lidé, kteří celý blízkovýchodní konflikt - a to je tragedie Německa už celá léta - výlučně nazírají optikou zvládnutí našeho strašlivého historického syndromu a věří v to, že tak tam, protože je v zájmu státu se bezmála výlučně orientovat na izraelské konečné představy, dosáhneme nakonec míru. To je přirozeně naprostý nesmysl."
"Také chápu, že mnoho politiků je pod velkým tlakem pokušení, aby nebyli považováni za antisemity, vystříhat se kritiky Izraele. Jen takhle to nejde dál. Co bylo pro Srbsko správné, musí být správné i pro ostatní státy. Lidská práva jsou přece nedělitelná."
Za nesmysl operovat holocaustem - ať v tom, či onom slova smyslu - považuje historik a židovský evangelík, Bernd Ginzel, předseda skupiny židovských křesťanů, sdružených v Německém evangelickém společenství: "Upřímně řečeno nemá pravdu ani jedna strana. Rozumím ale oběma postojům. Neshledávám ale za smysluplné debatu zatěžovat takto emocionálně. Zvládnutí německé minulosti se musí odehrávat v Německu. Bundeswehr je část mezinárodní sítě. Existují dobré důvody pro i proti. Minulost, myslím si, hraje určitou roli, jakmile iniciativa vzešla z izraelské strany. Tím debata získává přinejmenším jiný obsah. Z hlediska Izraele, izraelské vlády to zřejmě není problém, ba naopak. Premiér Olmert právě řekl, že by vysloveně uvítali, kdyby se Němci podíleli."
Ginzel dokonce odmítá obavy z konfliktů mezi německými a izraelskými vojáky:
"Považuji to přitažené za vlasy. Vztahy mezi izraelskou armádou a Bundeswehrem jsou starší než diplomatické vztahy mezi oběma státy. Společný trénink, společná cvičení, společná školení, ať probíhají v Izraeli, nebo v Německu, tak v takovém rozsahu, že už tvoří tradici, kterou máme za samozřejmou. Na všech úrovních probíhají intenzivní kontakty. Už dnes můžete v Izraeli potkat vojáky Bundeswehru, v uniformě, kteří přijeli na nějaké cvičení se svými izraelskými kamarády. Pro Izrael se to stalo všední záležitostí. Je na tom to napínavé a z německé hlediska vzrušující, že to symbolizuje něco zcela nového, vnuci obětí z Osvětimi spatřují v Němcích, a také v německých vojácích cosi jako spojence."
Přesto Christian Schmidt, když už tedy, raději by viděl řešení v úkroku stranou. Poslal by německé vojáky na syrsko libanonskou hranici. Tam by v roli inspektorů se souhlasem Sýrie bránili pašování zbraní pro Hisboláh.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
