Není koalice jako koalice
Volby v Německu před rokem skončily podobným patem, jako skončily současné volby u nás. Němci tehdy dali najevo, že si sice přejí změnu, ne však změnu radikální. Výsledkem povolebních jednání byl vznik velké koalice. Ta podobnost svádí i nás zabývat se dnes úvahami o možnosti velké koalice na české politické scéně. Tím ale, obávám se, veškerá podobnost končí.
Velká koalice v Německu byla původně označovaná jako zrada na voličích. V současné době, vzdor občas projevujícím se vnitřním napětím ji Němci naopak oceňují.
Máme možná mnozí ještě v paměti, jak bezprostředně po německých volbách se tehdejší kancléř Schröder označil za vítěze. Použil průhledného triku. Postavil vedle sebe volební výsledek sociální demokracie a pouze křesťanských demokratů. Zcela pominul, že odnepaměti Němci počítají výsledek celé Unie, tedy i křesťanských sociálů, jediné křesťanské strany působící v Bavorsku. I zde bychom mohli najít určitou podobnost s českým premiérem. Také se nejprve pokusil označit se za vítěze voleb.
Už pár hodin po volbách bylo jasné, má-li vzniknout v Německu velká koalice, musí se sociální demokracie zbavit Gerharda Schrödera. Podobně je těžko představitelná velká koalice, do níž na straně české sociální demokracie vstupuje Jiří Paroubek. Ač se na první pohled zdálo, že postavení Gerharda Schrödera ve straně bylo neotřesitelné, obdobně jako je silné postavení Jiřího Paroubka - oba dosáhli nečekaného volebního úspěchu - nebylo tomu tak. Německá sociální demokracie nebyla stranou jednoho muže. Duchovním vůdcem strany nebyl nakonec Schröder, ale zdánlivě nevýrazný, vzdělaný a konsensuální Franz Müntefering. Jak ukázal podzimní vývoj ani on, tehdy v roli předsedy strany, nebyl nenahraditelný. S drtivou podporou po Münteferingově rezignaci se předsedou strany stal Mathias Platzeck, úspěšný braniborský ministerský předseda, oceňovaný pro střízlivou politiku, prostou jakéhokoli populismu nejen spolustraníky, ale i politickými protivníky. Jen záludná nemoc přerušila jeho nadějnou politickou budoucnost.
Uvedené personálie by i tak nestačily na vznik dosud relativně úspěšné velké německé koalice. Základními politickými hodnotami německé sociální demokracie jsou - svoboda, spravedlnost a rovnost - a přesně v tomto pořadí. Jinými slovy - cílem sociálně demokratické politiky - a v tom se neliší od ostatních německých demokratických stran, je svobodný občan - jak říká Franz Müntefering - občan schopný volit svobodnou existenci. Nebyla to tedy náhoda, když mottem vládního prohlášení, které Angela Merkelová přednesla před Spolkovým sněmem, byl požadavek, aby Němci měli více odvahy ke svobodě. Navazovala tak na svého sociálně demokratického předchůdce v úřadě, Williho Brandta, který jako novopečený kancléř v roce 1969 ve svém vládním prohlášení požadoval po Němcích větší odvahu k demokracii. Ta podobnost vysvětluje, proč ani Gerhard Schröder, politický vzor Jiřího Paroubka, ač těžce nesl volební prohru, nepostavil do jednoho šiku se sociální demokracií ve volbách výrazně úspěšné postkomunisty. Naopak jakoukoli možnost spolupráce s nimi vždy odmítal.
Německá demokracie už od dob Konráda Adenauera stojí na pevných základech sociálně tržního hospodářství. Jde o poučenou podobu liberální tržní ekonomiky. Sociálním rizikům, které nutně svobodný trh, má-li být opravdu svobodným a konkurenceschopným, produkuje, čelí sociální stát. Sociální stát a sociální zajišťovací systémy /./ nejsou záchrannými stanicemi, ale ekonomicky smysluplné struktury sloužící k vyrovnávání možných rizik, říká sociální demokrat Franz Müntefering. Křesťanský demokrat Kurt Biedenkopf s ním souhlasí, dokonce potvrzuje, že sociální stát je jedním z pilířů demokracie. Jen v současné době je natolik ztěžklý, že hrozí prorazit základy, na nichž stojí. Ke konceptu sociálně tržního hospodářství se hlásí i němečtí liberálové a zelení. A nic na tom nemění, že tu existují rozdíly v pojetí míry a rozsahu sociálního státu. Tak daleko česká politická elita dosud nedospěla. Zde proti sobě stojí politické koncepty, mezi nimiž nejmenší společný jmenovatel je tak malý, až je neviditelný.
Sdílené pojetí základů, na nichž stojí německá demokracie, má významný vliv i na německou politickou kulturu. I když Gerhard Schröder mohl v roce 2004 ve Sněmu pohodlně prohlasovat své pojetí zdravotní reformy po té, co se nedohodl s opozicí, neučinil tak. Důvodem bylo přesvědčení, že taková věc, jakou je financování zdravotní péče z veřejných prostředků, musí najít shodu napříč politickým spektrem. Pro německé politiky by byl nemyslitelný násilnický, partajně orientovaný způsob, jakým se změn ve zdravotnictví v posledním půl roce zhostil český sociálně demokratický ministr Rath.
Nic z toho, co charakterizuje německou politickou scénu, nelze ve výraznější podobě nalézt u nás doma. A proto podobnost stávající politické situace s tou německou loni na podzim je jen zdánlivá. Vznik velké koalice, protože by zde stála na vratkých základech, by možná vedl k nejméně stabilní vládě. Jedna skutečnost je ale nezvratná. Lidé u nás volili změnu. To sice přepočtené poslanecké mandáty nevyjadřují, avšak odevzdané hlasy pro to či ono politické seskupení rozhodně ano. Pokud se chtějí naši sociální demokraté alespoň maličko přiblížit svým západním vzorům, měli by to vzít na vědomí a promítnout do praktických politických kroků.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Radio na přání .
