Nepřátelé už navždy
- tak by se asi od dnešní noci dal popsat vztah mezi ukrajinským prezidentem Viktorem Juščenkem a premiérkou Julií Tymošenkovou. Právě kvůli včerejšímu hlasování jejího bloku společně se Stranou Regionů Viktora Janukovyče, ukrajinskými komunisty, ale také s devíti poslanci Juščenkova bloku, se prezident prakticky ocitá mimo hru a sice se nestává příslovečným kladečem věnců, ale přichází o dosavadní velmi významné pravomoci. Schválení série zákonů, které oslabují jeho pravomoci ve prospěch vlády a mimo jiné usnadňují odvolání hlavy státu, je podle Juščenka koaliční zradou.
Julie Tymošenková toto prezidentovo obvinění sice okamžitě odmítla, ale její otevřenou spolupráci s Janukovyčovou opoziční Stranou regionů v normálním politickém jazyce snad ani jinak pojmenovat nelze.
Noční verdikt Naší Ukrajiny-Lidové sebeobrany začne platit po deseti dnech - za předpokladu, že do této doby nebude odvolán. Mnohem pravděpodobnější je ovšem jiný scénář, který dnes vyhlásil Viktor Juščenko (citujeme): "Nebude-li... vytvořena koalice frakcí, uplatním své právo rozpustit parlament a vyhlásit předčasné volby." (Konec citátu)
Ironií osudu je, že tento vývoj na samém konci oranžové revoluce předjal sám Viktor Juščenko: Aby se už po třetím, neplánovaném a ústavou vlastně nepřipouštěném třetím kole prezidentských voleb, které ho vynesly k moci, mohl nakonec ukrajinským prezidentem stát, musel svému předchůdci Leonidu Kučmovi a svému volebnímu sokovi Viktoru Janukovyčovi podepsat balík dohod, vedoucích k ústavní reformě, která by od tehdy platného prezidentského systému vládnutí vedla a vede k postupnému přechodu na systém prezidentsko-parlamentní a poté čistě parlamentní. Včerejší hlasování v Nejvyšší radě můžeme tedy i s vědomím toho, že jde jistě také a možná především účelový krok, posilující pozice hlavně Julie Tymošenkové, ale i vůdce opozice Viktora Janukovyče, považovat za logické pokračování této ústavní reformy.
Horké postsovětské politické léto, které propuklo 8. srpna malou rusko-gruzínskou válkou, samozřejmě inspiruje k domněnce, že ukrajinská vládní krize byla způsobena právě konfliktem v Gruzii. Napovídala by tomu jak pozice Ukrajiny jako možné další oběti obnovy velmocenského postavení Ruska, tak i Juščenkův osobní postoj ke gruzínské otázce i jeho obvinění, že Julie Tymošenková ruský zásah v Gruzii neodsoudila. To by ovšem byl odhad příliš přímočarý a snad i laciný.
Gruzínský gordický uzel v ukrajinské soustavě hlavních politických souřadnic mohl zafungovat maximálně jako katalyzátor, i když si na druhé straně lze představit, že v četných vlivných ukrajinských politicích, stranících spíše Moskvě, může Juščenkova nesmlouvavost vůči Rusům v této době připadat jednoduše nebezpečná. Hlavním důvodem nejnovějšího vývoje na Ukrajině je ovšem nejspíše Juščenkova neustále se prohlubující politická slabost, kterou ostatně doložily i výsledky jarních parlamentních voleb, a bezuzdné ambice "petrolejové princezny" Julie Tymošenkové, která se dnes bezesporu už vidí právě v křesle ukrajinského prezidenta. Nebude žádným zvláštním překvapením, když se tak stane už v historicky velmi dohledné době.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
