Nespletená pletenina
Ručnímu pletení jsem se začal učit jako kluk. Když jsem poprvé bral do ruky jehlice, už jsem spřádal dalekosáhlé plány. Až se to naučím, opletu se od hlavy až k patě. Upletu si několik svetrů, takové ty až ke krku, sliboval jsem si. První potíž nastala s nahozením základní řady. Ukázalo se, že to, co podle zkušenějších pletařů, u nichž jsem se učil a bral začátečnické pletařské rozumy, mělo být to nejjednodušší, se nakonec ukázalo jako nepřekonatelná překážka. Nicméně: nevzdal jsem to. První řadu jsem si nechal nahodit a pokračoval jsem ve stylu hladce obrace.
Řady od jehlice odskakovaly jedna za druhou. Po nějaké chvíli trpělivého dohadování se s oběma jehlicemi a s pleteninou jsem zjistil, že mi na jehlici visí zárodek jakéhosi dvacet centimetrů širokého pruhu. V troufalosti začátečníka jsem jej nazval šálou. Když mi klubko, o kterém jsem původně pochyboval, že není v mých silách je zpracovat, docházelo, docházelo mi současně, že stejně jako s první řadou si nevím rady i s řadou poslední.
Musím na sebe prozradit, že plést jsem se hlavně učil proto, abych mohl co možná nejvíce času trávit s jistou dívkou. Chodila také do šesté třídy. Zárodky budoucí ženy na ní byly už velmi krásně patrné, tudíž i hezké. Měla jednu vášeň. Pletla. Na rozdíl ode mě uměla nejen nahodit první řádku, ale i ukončit pletení řádkou poslední. Nahodit první, opakovala mi, to je to nejjednodušší, a já statečně přitakával a beznadějně se pokoušel ji napodobit. Nešlo to. Tak mi ji také nahodila sama a já se pustil do hladce obrace.
Seděli jsme vedle sebe, pletli, povídali si. Bylo mi blaženě. To přece musíte znát, jak je jednomu, když sedí s dívkou, po níž před usnutím vzdychá. Pletl jsem a s hrůzou pozoroval, jak se klubko zmenšuje, jak mi odkrajuje čas, který ještě budu moci s ní trávit. Žil jsem, nevím proč, v domnění, že čas, který je mi vyhrazen, je pouze čas pletení.
Poslední řadu jsem rovněž neuměl. Vzal jsem proto upletenou pleteninu, šálu, jak jsem ji přehnaně nazýval, a řádku po řádce jsem ji páral a zpět motal do klubíčka. Musím zkusit nový styl, řekl jsem na vysvětlenou, a dával si pozor, abych si první řádku nezničil. Levou jehlici jsem opatrně navlékl do ok zbylé pleteniny a pustil se do téhož díla, zatímco ona ukončovala druhý pár rukavic. Trik jsem zopakoval ještě několikrát. Bylo mi s ní úžasně.
Po letech, už jako dospělý, jsem objevil, že jsem se stále stejně opakovaným pletením připravoval na život, jaký opravdu je.
Začátek sami nezvládnete. Ten za vás odpracují jiní. Pak od vašich rukou odskakuje jedno dílo za druhým. Zpravidla si jsou podobná jako vejce vejci, i když ten pocit nemusíte mít. Přece pokaždé zkoušíte jiný styl. Dívka, jejíž přítomnost vás nadnáší, je jakýsi bonus, dar, který vašemu konání dává teprve smysl.
A poslední řádku pleteniny? Také ji sami nezvládnete. Zas ji musí odpracovat kdosi jiný. Řekněme, kmotřička s kosou. A nemusí tak nutně být, až dojde vlna v klubku.
Jedno ale je jisté. Objednávky předem nebere.
