Nespravedlivá spravedlnost
Celý život mnozí z nás zápasíme o to, abychom dosáhli uznání, aby se nám dostalo spravedlivého ocenění, o kterém si myslíme, že nám náleží a sluší. Děláme pro to nejvíc, co je možné. Chováme se mravně, vzděláváme se, snažíme se přistupovat k druhým spravedlivě a poctivě, držíme slovo, řídíme se psanými i nepsanými pravidly. Jedním slovem, stáváme se lidmi, kterých by měla být plná každá čítanka a kterým by měli stavět pomníky na každém významnějším nároží.
Jak ale život jde, zjišťujeme, že veškerá tato snaha je marná. Pokud ji vůbec někdo zaznamená a ocení, je to víc dílo náhody, než aby šlo promyšlené jednání, a tak se nám pomaličku do duše vkrádá pochybnost, zda je svět vůbec spravedlivý, zda je život spravedlivý. Až příliš často jsme svědky toho, že nás v běhu za poctami, uznáním a postaveními, o kterých jsme přesvědčeni, že si je svým životním příběhem zasloužíme, předhánějí tací, o nichž víme, že nám nesahají ani po kotníky, že ale na rozdíl od vynikají pouze v dovednosti leštit kliky, spřádat pomluvy a intriky a že vládnou snad od samotného pánaboha danou schopností zařídit se v jakýchkoli poměrech a za jakýchkoli vládnoucích režimů.
Jistý významný evropský levicový politik si všiml skutečnosti, jíž jsou charakterizovány současné nadnárodní korporace, uplatňující ekonomický vliv po celé zeměkouli. V jejich čele nezaznamenal osobnosti, které by vynikaly pronikavým ekonomickým myšlením, tvořivou nápaditostí, ale spíš konfekční, až umělohmotné bytosti, které se sice navenek vyznačují všemi myslitelnými manažerskými atributy, avšak ve skutečnosti jde o suchopárné, byť exkluzivně vzdělané, zbyrokratizované mozky, které se ale uměly nejlépe zařídit v prostředí, jež svým vnitřním uspořádáním není vzdáleno běžnému, předpisy svázanému úřadu. Ekonomická úspěšnost, kterou se nadnárodní korporace vyznačuje, nemusí nutně být výsledkem tvořivého ekonomického jednání, ale pouhou skutečností, že jde o tak silnou a mocnou instituci, pro kterou úspěch je jednoduše údělem. Tudíž od svých zaměstnanců v zásadě ani tvořivost neočekává. Sune se světem samospádem, a proto nejvíce oceňuje ty, kteří nevyčnívají a kteří se dopředu dovedou drát díky skrytým úderům svých ostrých loktů.
Když se člověk schopný kritického zahlížení nejen na okolí, ale i na sebe rozhlédne po krajině svých neúspěchů, zjistí s překvapením, že ti úspěšnější byli často méně schopní, až neschopní, o to více dovednější. Uzná, že dovednost v jistém smyslu, je také přednost, a měla by dojít uznání. Ale v takové míře?, ptá se plný zklamání a zavzdychá po dobách, kdy vše bylo jinak a svět měl mnohem vlídnější náhled na lidi jeho typu a byl k nim údajně spravedlivější. Tehdy se ještě mezi námi vyskytovaly osobnosti, říká, a neuvědomuje si, že se odkazuje do dob, které možná nikdy nenastaly a které možná existují jen v jeho ublíženém vědomí.
Co svět světem stál, lidská spravedlnost byla vždycky nejméně spravedlivá ze všech spravedlností, které si dělaly nárok na to být spravedlivými. Mám dokonce neblahé tušení, že je to jediná spravedlnost, kterou máme a se kterou se musíme neustále celý život učit žít.
Útěcha je to rozhodně slaboučká.
