Nevěra a židovská logika
Pokud se chci cokoli dozvědět z kultury evropských, hlavně však středo- a východoevropských Židů, z kultury, která díky nacistům bezmála zanikla, sáhnu – možná je to špatně – po jejich anekdotách. Mám za to, že to podstatné se tu dozvím v té nejméně zkreslené podobě.
Posuďte sami.
Jistý Žid byl chycen in flagranti se ženou jiného a pohnán před rabína. „Ty lumpe, ty darebáku!“ křičí rabín. „Rabi,“ prosí hříšník, „stojí přece psáno, že nikoho nesmíme odsoudit, aniž ho vyslechneme.“ To rabín uzná a nevěrník spustí: „Rabi, smím mít poměr s mou ženou?“ „Co je to za nesmysl! To je přece samozřejmé!“ „Rabi, může onen muž od ženy, se kterou jsem byl přichycen, mít s jeho ženou poměr?“ „Ale to je přece jasné!“ „Smí onen muž mít s mou ženou poměr?“ „Fuj, co tě napadá!“ „Tak vidíte sám, rabi! Když mohu mít s mou ženou poměr, s níž naopak poměr onen muž nesmí mít – o co víc pak smím mít poměr se ženou, s níž on naopak poměr mít smí!“
V roli soudce, který se jednoduše a řekl bych dokonce prostoduše odkáže na Hospodinovo přikázání, jímž zakazuje požádat manželku bližního svého, bych se na místě rabínově nenechal rozhodně umluvit jakousi umně strojenou židovskou relativitou. Měl jsi, holenku, poměr s cizí ženou, a tak budeš skládat účty. Jenže moudrý rabín, který není dogmatik, který má také už nějakou tu svoji zkušenost, spíš podlehne kouzlu logiky, z níž by nepochybně tumpachový byl i sám Hospodin.
Zkusme si ten případ maličko rozebrat. Podle všeho mohu mít poměr s vlastní ženou. S ní však rozhodně nesmí mít poměr muž, s jehož ženou mám rovněž záměr mít poměr. Jenže na rozdíl od mé ženy týž muž s ženou, s níž mám záměr mít poměr, smí mít rovněž poměr. Tudíž smím-li mít poměr se ženou, s níž on naopak poměr nesmí mít, o to spíš mohu mít poměr se ženou, s níž i on může mít poměr. Rozumíte?
Jasné a logické. Pravda, trochu tu hapruje soulad s oním Hospodinovým přikázáním, ale ne tolik, jako v případě, kdybyste jen tak bez ničeho manželku bližního svého opravdu zčista jasna požádali. Sice se takto dopouštíte jistého přestupku, ale přestupku ne tak hrozivého, dokonce omluvitelného, hlavně vysvětlitelného. Vždyť žádáte o poměr manželku, s níž její muž může mít poměr bez dalšího, tudíž i vy se s ní můžete zaplést daleko spíš, než kdyby ani on s ní nic nesměl mít, jako nesmí mít právě s vaší manželkou. Už rozumíte?
Víte, Rosa Kohnová o tom si ví své. Ta by mohla mluvit, kdyby ta dobrá duše byla ještě mezi námi. Na smrtelné posteli kladla na srdce svému muži: „Egon, až zavřu oči, někoho si najdi a ožeň se! Ne, abys zůstal sám!“ Pan Kohn protestuje: „Rósa, víš přece, že jsi moje jediná!“ „Máš moc řečí, Egon! Najdeš si někoho a oženíš se! Jen o jedno tě prosím: Ať nenosí moje věci!“ „No jo,“ vzdává to pan Kohn, „Voni jí stejně nejsou…!“
