Nevítané poznání
My nemáme mezi sebou žádná tajemství, prohlašuje záletný manžel, říkáme si zásadně pravdu, i kdyby byla sebekrutější, a svěří své ženě, že jí na nedávné služební cestě byl nevěrný. Naplněn pocitem dobře vykonané práce, nezalhal přece, nezatloukal, odejde do hospody, aby se nadýmal mezi sobě rovnými nad skutečnými i smyšlenými milostnými dobrodružstvími. Ženu nechá v záplavě slz ani ne tak proto, že jí její muž byl nevěrný, ale proto, že ji tou rádoby chlapskou pravdou neskutečně ponížil. Určitě jste alespoň jednou v životě zažili, že na vás kdosi úpěnlivě naléhal, když jste se chystali vyjevit jistou pravdu, že nic nechce slyšet. Nemusí být totiž hříchem, když si člověk tu a tam odskočí, hrozným proviněním je však, když hnán neschopností se sám v sobě vyrovnat s tím, co učinil, se svěří tomu, kdo by měl o něčem takovém vědět až úplně poslední, možná vůbec nikdy.
Ještě větší podlost je však, když záletný jedinec, který si nejprve z fanfarónství, aby se mohl kasat v hospodě, udržuje stálý boční vztah, nakonec není s to vyvolanou situaci vnitřně ustát a své ženě se svěří ve snaze dosáhnout u ní nejen porozumění, dokonce i pomoci dostat se z té šlamastyky ven. Logická otázka zní, jak k tomu přijde, má-li náhle žít vedle člověka, o kterém si možná dosud myslela, že je, když ne celý, alespoň kousek chlapa, a který se náhle projeví, jako nevyzrálé, zlobivé děcko, hledající chápavou a konejšící maminčinu náruč.
Nechci zde přemýšlet o nevěře, ani o tom, do jaké míry je žádoucí zatloukat. Jde mi o víc.
Na světě a v našem životě jsou věci, které bychom neměli pojmenovávat ani nahlas, ani v duchu. Mluvit nahlas o nevěře s tím, kdo nevěrou byl podveden, je nežádoucí nejen proto, že s křivdou, kterou jsme mu tak způsobili, po něm slabošsky chceme, aby její vědomí nám pomohl nést. Pojmenováním nakonec vytvoříme cosi obludnějšího, nestravitelnějšího, nepřekonatelnějšího a nevstřebatelnějšího, než může být i sama nevěra.
Daleko větší pokušení, které na nás čeká, je rozhovor, který vedeme sami se sebou. Rozebíráme-li například, proč jsme se nevěry dopustili. V lepším případě můžeme uzavřít, že jsme podlehli chvilkovému mámení, v tom horším, začneme uvažovat, do jaké míry vliv na učiněný krok měl náš dosavadní vztah, a můžeme spadnout do vlastních tenat.
Rozebírejte si svoji ženu, přítele, přítelkyni a vztah k nim třeba až na prvočinitele, tušíte-li v duchu, že hledáte přesvědčivý důvod, proč ten vztah ukončit. Uděláte-li to však ve chvíli momentální slabosti, citového vzepětí, v záchvatu vzteku, pod jehož bubláním jasně cítíte, že s tím člověkem, na kterého máte pivku, přesto chcete dál být, zastavte při prvním nakročení. Nejen nahlas vyslovené nejde zpátky vrátit ani párem volů, ale i potichu pomyšlené už nenacpete zpět, odkud se vedralo do vašeho vědomí. Zápasit s pojmenovaným poznáním, že ten, s kým žijete, není přesně tím, za koho jste ho dosud měli, je daleko větší dřina, než se porovnat v duchu se skutečností, že jste notorickými nevěrníky. Pojmenované poznání pak ve vás narůstá, bobtná, až začne žít vlastním životem, až naroste do obludnosti, se kterou si jednoho dne nebudete vědět rady, ale ani s člověkem, kterého se týká.
Poznání je někdy jen pouhé prokletí.
