Nezaměstnanost, globalizace - má to vůbec řešení?

Dýchavičný hospodářský vývoj v Německu, a to dokonce vzdor skutečnosti, že Německo je v současné době mistr světa ve vývozu, trvající vysoká nezaměstnanost, beznaděj v místech, kde se ještě donedávna naplno točila kola průmyslové výroby, to vše se přisuzuje vlivu globalizace.

Otevření světové trhu po pádu železné opony a zániku bipolárního světa, zejména volný pohyb kapitálu opravdu obnažily nemoci, kterými Německo trpělo nejpozději od osmdesátých let minulého století. Jen se jeho politická elita zdráhala problémy pojmenovat, nemluvě o ochotě navrhnou jejich postupné řešení. V posledním dubnovém čísle týdeníku DIE ZEIT komentátor Bernd Ulrich tvrdí, že Německo za řešením svých problémů zaostávalo ze dvou důvodů. Jeden označuje za dobrý, druhý za špatný.

Dobrý důvod, píše, představuje německé sjednocení. To způsobilo, že se země v jeho fázi soustředila na sebe. Ten špatný důvod spočívá v tom, že sjednocení politice i občanům posloužilo jako záminka, aby nepohodlnosti vnějšího světa zatlačili do pozadí. Ať už šlo o sociální pojištění nebo o integraci, o restrukturalizaci hospodářství nebo o bundeswehr. Vždy se začalo jednat pozdě a váhavě.

Nezaměstnanost - klíčový problém a do jisté míry výsledkem Ulrichem popisované váhavosti dnes zejména liberálně orientovaní němečtí politici dávají do souvislosti s příliš velkorysým, drahým, obtížně financovatelným, současně však nevýkonným sociálním státem. Příčinu jejího růstu vidí především ve vysokých doprovodných nákladech na pracovní sílu - v platbách na povinné sociální a zdravotní pojištění. Takto prodražená německá pracovní síla, navíc přehnaně chráněná před výpovědí chuť zahraničních, ale i německých investorů začít podnikat v Německu snižuje takřka na nulu a vede je k tomu, hledat své příležitosti na vlídnějších pracovních trzích, zejména na východě.

Poněkud jinak se na problém dívá současný spolkový ministr práce, Franz Müntefering. Pro rozhlasovou stanici Deutschlandfunk začátkem května uvedl:

V Německu máme nějakých sto tisíc volných pracovních míst Máme zde práci, jen já ji nechci dělat, vy jí nechcete dělat, ale udělána být musí. Na příklad práce na polích.

Cílem musí být, aby každý ve společnosti podle svých schopností a možností přispíval ke společnému blahobytu. Znamená to, že lidé musí mít možnost pracovat, musí také chtít pracovat. Většina to chce.

Takové tvrzení je určitě pravdivé. V každé zemi se najde spousta práce, která by měla být udělána, přesto udělána není. Buď proto, že ji nikdo nechce dělat. Nebo proto, že ji nikdo, už udělanou, nechce zaplatit. A pokud je přece jen ochoten ji zaplatit, nabízí tak málo, že za nabízenou sumu ji opět nikdo nemá zájem udělat. Typický začarovaný kruh. Ale i pro něj má Franz Müntefering řešení:

Rád bych. přispěl k tomu, aby lidé v Německu mohli říct, pokud pracuji celý měsíc poctivě a pilně chodím do práce, plním si své povinnosti, pak dostávám tolik peněz, kolik mi stačí k tomu, abych se sám, ale i moje rodina uživila. Také to má něco společného s důstojností člověka. A proto vedeme debatu o mzdě, zaručující existenci. Rád bych, aby Německo pochopilo: Strategie nízkých mezd mu blahobyt nezajistí. Musíme chtít být zemí vysokých výkonů. Musíme být dobří. Musíme chtít být velmi dobří a musíme si za to vyplácet a dostávat vysoké mzdy. Levnými být dokážou jiné země daleko lépe.

Jinými slovy, podle Münteferinga Německo globalizaci nesmí čelit hořekováním nad odlivem kapitálu, ale soustředěným budováním hospodářství, které odpovídá bohaté zemi jedenadvacátého století. Hospodářství, založeného na vysoké vzdělanosti, schopnosti rozvíjet a udržovat v chodu ta průmyslová odvětví, která nabízejí díky vysoce kvalifikované pracovní síle výrobu se značnou přidanou hodnotou. Musí se současně rozloučit s představou, že dalších sto let se udrží na špici světového trhu jako průmyslová země v podobě, jak ji formovaly průmyslové revoluce devatenáctého století.

Je to nepochybně lákavá představa - do nového století bude Německo vstupovat jako vzdělanostní společnost s ekonomikou, opírající se o vyspělé informační technologie. Zbývá jen položit si vtíravou otázku - a co bude s těmi, kteří se vzdělanostní společností z těch či oněch důvodů nebudou schopni držet krok? Je možné v této souvislosti mluvit o šanci existence plné zaměstnanosti? Franz Müntefering na tu otázku odpovídá vyhýbavě. Politika podle něj musí vytvořit takové podmínky, aby každý, kdo chce pracovat, práci našel.

Tak jsme zas na samém začátku. Mezi nezaměstnanými je většina těch, pro které sice je práce dost. Jen peníze za ni zpravidla nestačí ani na holou existenci. Natož na zachování si lidské důstojnosti.

Má ten problém vůbec řešení? Možná nemá. Neznamená to ale, že se o ně znovu a znovu nemáme pokoušet. Další komentáře z pořadu Názory a argumenty si můžete vyhledat v sekci Radio na přání .