Nic nového v ODS
To, že ODS jako svůj hlavní cíl na svém víkendovém Kongresu vyhlásila vstup do vlády, není pro české politické strany nic neobvyklého. Všechny demokratické politické strany měly v tomto roce svůj sjezd, některé dokonce dvakrát, a všechny jako svůj hlavní cíl vyhlásily vstup do příští vlády. Samozřejmě k tomu také odpovídající volební výsledek.
Důležité zajisté je, jakými prostředky chtějí tyto strany svého cíle dosáhnout a co je možné od jejich případného úspěchu očekávat. KDU-ČSL, Unie svobody i vládní ČSSD se shodně vytáhly novou tváří ve svém čele. Jakoby tím chtěly naznačit, že tradiční žehrání na nedostatek lidí se jich netýká a že umějí osobnosti najít. Zároveň nové osobnosti v čele by měly znamenat novou tvář celé strany.
Zatím se nezdá, že se osobnostem, vyneseným do čela české politiky letošními stranickými sjezdy, daří příliš přesvědčivě dokazovat jasné koncepce změn, jejichž příslib je na jejich posty vynesl. Špidla, Svoboda, Marvanová i lídr čtyřkoalice Kühnl zatím zůstávají daleko za očekáváními, která jejich zvolení provázela. Ukazuje se, že pro růst politické osobnosti nestačí, když se ujme nějaké funkce a že jejich nedostatek na české politické scéně nadále trvá. Lidé ale rostou s úkoly, které jsou před ně postaveny, proto jmenovaní mohou určitě překvapit. Nebo se objeví někdo jiný. Západní politické strany, které mají za sebou delší vývoj než strany české, musely často čekat celá léta a některé i desetiletí na osobnosti, které je opět přivedly k volebnímu triumfu.
Poněkud jinak je tomu s ODS. Ta svého šéfa bezesporu léta má a měla by ho, i kdyby se nezdobil titulem předsedy strany. Václav Klaus je bezesporu pozoruhodný fenomén české politiky, který setrvává na její špici, bez ohledu na to, jak jeho vyzývatelé přicházejí a odcházejí. Nejenže byl opět bezkonkurenčně zvolen předsedou své strany, kterou před deseti lety založil. Nejenže je jeho postavení ve straně tak silné, že si už nikdo ani netroufá proti němu kandidovat. Ale cíl, vyhlášený na tomto sjezdu, tedy vyhrát volby a vstoupit do vlády, nezněl z jeho úst jako nějaké absurdní velikášství.
ODS po čtyřech letech polovlády, poloopozice má reálnou naději, že svůj cíl splní. A to přesto, že je to právě ona, která může být činěna spoluodpovědnou za činy vlády ČSSD. Pro řadu voličů se stále zdá být velmi reálnou alternativou, daleko reálnější, než je podivný slepenec čtyřkoalice.
A právě nedostatek reálné skutečně opoziční alternativy je tím, co Václava Klause a jeho ODS drží na předních příčkách české politiky, a to i přesto, že je činěn zodpovědným také za mnohé neúspěchy polistopadové politiky. Když sledujeme jeho politickou dráhu, pak musíme konstatovat, že za deset let zatím nenašel reálnou konkurenci, když samozřejmě pomineme v myšlenkové rovině prezidenta republiky Václava Havla, který ovšem nedisponuje vlastní politickou stranou a tudíž Klause nemohl porazit opravdu reálně, tedy v otevřeném čelním střetu v demokratických volbách.
Do blízkosti porážky se tak Klaus dostal ve své politické historii jen dvakrát - reálnými rivaly mu byly bývalý slovenský premiér Vladimír Mečiar a současný český premiér Miloš Zeman. Ale i s nimi se mu nakonec podařilo vybojovat důstojný duel a porážku odvrátit. A když už nebylo možné naprosté vítězství, dohodl s nimi alespoň výhodné rozdělení vlivu.
Dalším vyzyvatelem mohl být jako lídr čtyřkoalice Cyril Svoboda, nově Karel Kühnl. Oba ovšem byli a jsou handicapováni, že za nimi nestojí konsolidovaná politické síla, schopná bez hádek a hrozby rozpadu vyhrát volby. Spíše se čtyřkoalice umí do krve pohádat o stínovou vládu, po které nikdo v současné době ani pes neštěkne.
Není pochyb, že strategii bude Václav Klaus potřebovat právě ke splnění nově vyhlášeného cíle. Situace na české politické scéně je dokonale zablokovaná. Už jen reakce na některé sjezdové projevy dává tušit, že sestavit akceschopnou vládu bude po budoucích volbách velmi obtížné, ba skoro nemožné. Politikové ODS sice vyhlašují, že by rádi vládu sestavovali ze stran programově blízkých, tedy s Unií svobody a s KDU-ČSL, tedy vlastně se čtyřkoalicí. Vzájemné slovní přestřelky mezi ODS a čtyřkoalicí ovšem příliš nesvědčí, že jde o strany blízké.
Stejně tak se jeví problematická druhá naznačená varianta, tedy velká koalice ODS s ČSSD. V čele ODS už není pragmatik Zeman, ale skutečně levicový politik Špidla. Vypadá skoro nemožně, že by po všech těch vzájemných bonmotech mohl v jedné vládě zasednout právě Špidla a Klaus.
Nejpravděpodobnější se tedy jeví, že stratégové ODS připravují už nějakou další variantu povolebního vývoje, tedy nějakou modifikaci opoziční smlouvy. Tak nějak je možné současnou situaci v obou zatím stále velkých stranách číst. Pokud tedy ODS uspěje, mohou se její rivalové, ale možná bohužel i voliči, zase velmi divit. Velký propagátor standardních situací Klaus je totiž paradoxně právě v nestandardních situacích skoro nepřemožitelný.
V každém případě se bude muset česká politika smířit s tím, že ODS na rozdíl od ostatních stran nenabízí nové tváře a novou politiku, ale tváře tradiční a tradiční politiku. Je to tedy strana v pravém smyslu konzervativní, jejíž názory se nemění podle aktuální síly větru. To může být její velká výhoda, i když některé její tradiční názory je možné označit za více než problematické, jako je například tradiční zpochybňování vstupu do Evropské unie.
Rozhodnout bude samozřejmě muset volič. Pro nové tváře v čele ostatních stran je to zpráva, že se budou muset s fenoménem Klaus a ODS znovu utkat. Jak se jim toto střetnutí vydaří, tak bude vypadat tvář české politiky na další čtyři roky.
ČRo 6 / RSE
5. listopadu 2001
Napište nám: rse@cro.cz
