Irena Fuchsová

Malé děti a rodiče jsou bezedná studně příběhů, poučení, trapností, úsměvů, trápení a všeho dalšího, na co si vzpomenete. Ráda o takových zážitcích, které mě potkají, píšu.

Procházela jsem vagonem a hledala kupé, kde bude alespoň trochu volno a našla jsem. U dveří seděla žena, u okna muž, oba kolem čtyřicítky, ale nepatřili k sobě.

Stárneme a tak odpadávají věty, které můžeme slyšet. Například se vás ve čtyřiceti letech určitě nikdo nezeptá, holčičko nebo chlapečku, už chodíš do školy?

Už dlouho kolem sebe koukám, a říkám si, lidé by se měli dělit na malé, velké a staré děti. Každý, komu o tom řeknu, je nadšený. Vážně!

Odposlechla jsem něco, co nevymyslíte, ale musíte to potkat. A kvůli tomu, abych vám o tom mohla vypravovat, musím před tím udělat „omáčku“.

Snad skoro každý pejskař, když uslyší tuhle otázku, okamžitě vstřícně zareaguje. Tato zákonitost postihla nedávno i mě.

Jsou situace, které neumíme vysvětlit. Je to prostě něco mezi nebem a zemí. Nedávno se mi během noci, v době od jedné hodiny zhruba do čtyř do rána, vracely tři vzpomínky.

Mám silný pocit, že kočárky pro děti, které v nich sedí nebo leží tak, že na ně rodiče nevidí, začaly být u nás v prodeji kolem roku 1975, kdy se mi narodil syn Filip.

Rodina mě vydědila, sdělila mi radostně dlouholetá kamarádka Milena a pozvala se na kafe do mé pracovny, jako by tušila, že tam sice jdu, ale moc se mi pracovat nechce.

Včera večer jsme s naším drsnosrstým jezevčíkem Baxíkem vyrazili na večerní procházku. Nejdřív jsme potkali pejskařku Janu s kámošem Bertem...