Martin Dorazín

Co dělám v rozhlase:

V rozhlase jsem se šestiletou přestávkou v České televizi (1998–2004) od podzimu 1990, od roku 1991 na poloviční úvazek, pak na celý. Hektická devadesátá léta jsem strávil většinou na cestách po Balkáně a přilehlých oblastech. Rok 2000 jsem vítal na Rudém náměstí v Moskvě jako zpravodaj České televize. Pak jsem se usadil v úžasné postindustriální krajině v Dubí u Kladna, hned za ruinami slavné Poldovky.

Válečný zpravodaj Českého rozhlasu Martin Dorazín převzal od prezidenta Petra Pavla medaili Za zásluhy za zásluhy o stát v oblasti kultury|foto:Zuzana Jarolímková, iROZHLAS.cz

Na konci roku 2004 jsem odjel do Varšavy, kde jsem téměř pět let působil jako zpravodaj. Po návratu jsem se vrátil ke svému oblíbenému Balkánu a několik pohnutých měsíců jsem (s přestávkami) strávil v Libyi. Od května 2013 byla mým působištěm Moskva, kde se po dobu mé nepřítomnosti hodně změnilo. Od srpna 2019 jsem působil jako zpravodaj v Polsku a od začátku roku 2022 jsem reportoval o dění na Ukrajině. Nyní působím jako zvláštní zpravodaj se sídlem v ukrajinské Oděse.

Před rozhlasem:

Z rodného Valašska jsem zamířil na Východ a dostal jsem se až do Sankt Petěrburgu, který se tehdy jmenoval Leningrad. V roce 1990 jsem si koupil zpáteční jízdenku a z vlaku jsem vystoupil až na konečné – na pražském Hlavním nádraží. V jeho okolí mě silně zaujala funkcionalistická budova Československého rozhlasu, do které jsem vstoupil na pozvání redaktorky Olgy Jeřábkové. A už jsem zůstal.

Martin Dorazín ve filmu Válečný zpravodaj|foto:Aerofilms

Co mě baví:

V poslední době asi nejvíc staré filmy ze zlatého fondu světové kinematografie, zvláště francouzské, polské, sovětské a jugoslávské. Nevěřte, že se tam nenajdou perly. A hudba: od mládí poslouchám polský rock i polskou klasiku a teď jsem se vrátil k ruskému rocku a klasice. S údivem zjišťuji, že zatímco nových ruských filmů je pohříchu málo, kvalitní hudby se stejně jako v Polsku urodilo hojně. Na rozdíl od Česka. A těch zajímavých knížek…

Co mě nejvíc dostane:

Nejvíc mě dokáže nazlobit moje vlastní nešikovnost nebo hloupost. Anebo kombinace obého. To se pak nemám rád.