Jak působí Zelenskyj „naživo“? Vlastně hned vycítíte, že je to muž se speciální misí. A že půjde až do konce, popisuje šéfredaktor Plusu Pazderka
Roky komunikace, hodiny na přípravu a nakonec 30 minut s prezidentem. Tak vypadá zákulisí exkluzivního rozhovoru s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. „Takový rozhovor se nedělá každý den. Podařilo se to po společném úsilí mnoha lidí, které trvalo dva až tři roky,“ říká šéfredaktor Českého rozhlasu Plus Josef Pazderka.
Čtěte také
První žádost o rozhovor padla už při návštěvě Volodymyra Zelenského v Česku na jaře 2023. Tehdy dal přednost České televizi, ale jeho tým nám slíbil, že se pokusí interview pro Český rozhlas zorganizovat. Určitě v tom hrálo roli i to, že rozhlas je jediný, kdo má stálého zpravodaje na Ukrajině, tedy Martina Dorazína.
Na Ukrajinu jezdím s podporou Českého rozhlasu zhruba jednou ročně. Dlouhodobě tam spolupracujeme se Suspilne (pozn. red. – ukrajinský veřejnoprávní vysílatel), se kterým má Český rozhlas výborné vztahy. Darovali jsme jim i vysílací techniku, mezinárodní oddělení pomohlo ukrajinským kolegům při realizaci rozhovoru s českým prezidentem Petrem Pavlem v roce 2023 v Praze atd.
Kolik to nakonec vlastně dalo práce?
Letos v lednu jsem na Ukrajinu odjížděl bez větších očekávání, že rozhovor s prezidentem Zelenským vyjde. Žádost o interview jsem na přelomu roku znovu připomněl, ale po zkušenostech z minulých let jsem s tím upřímně moc nepočítal.
V pondělí po příjezdu do Kyjeva jsem měl první pracovní schůzky, a když skončily, na telefonu jsem měl pět zmeškaných hovorů z české ambasády a také z neznámého čísla. „Shání vás prezidentská kancelář, že by možná ten rozhovor byl.“ Říkal jsem si, zda se mi to nezdá.
S mluvčím prezidenta Serhijem Nykyforovem jsme začali řešit konkrétní termín, čas, témata rozhovoru i náročnou logistiku – časový harmonogram, technické zajištění i bezpečnostní opatření. I přesto všechno si ale člověk někde vzadu v hlavě říká, že dokud skutečně nesedí naproti prezidentovi Zelenskému, není nic jisté. Což se později ukázalo jako docela důležité.
Nejdřív byl rozhovor naplánovaný na středu odpoledne, naložili jsme v Suspilne veškerou audio i video techniku, rozjeli jsme se k prezidentskému paláci, cestou se ale ozvala tisková kancelář prezidenta, že rozhovor se ruší. Zelenskyj měl nabitý program, nechtěl se údajně vyjadřovat uprostřed běžících mírových jednání. Upřesnili mi nicméně, že se rozhovor „posouvá“ a že do konce mého pobytu v Kyjevě se pokusí najít náhradní termín.
Takže jste auto otočili?
Ano, zas jsme velké množství techniky vyložili do skladu a čekali. V ten moment jsem si říkal, že to je už jen tak 30 na 70, že interview vyjde. Večer se mi ale prezidentská kancelář ozvala znovu a dala nám čtvrteční termín, navečer. Tak jsme se do prezidentského paláce vydali podruhé.
Čtěte také
Prošli jsme několika bezpečnostními kontrolami, vyjeli se vší technikou do patra, kde se rozhovor posléze konal, začali jsme vše chystat, ale člověk se vnitřně v hlavě pořád brzdí – kdoví jak to dopadne.
Navíc mne varovali zahraniční kolegové. Nejenže Zelenskyj hodně rozhovory ruší, a to i na poslední chvíli. Ale připomínali mi i výpadky elektrického proudu v paláci. Britům z deníku The Guardian se to nedávno stalo: uprostřed interview se Zelenským, zabíraného na kamery, vypadl proud. To je samozřejmě úplně ten nejčernější scénář. To se nakonec v našem případě naštěstí nestalo.
Jak probíhá bezpečnostní kontrola před rozhovorem?
Zjednodušeně řečeno, prezident patří k nejstřeženějším lidem na planetě. Nechci ani nemůžu zabíhat do detailů, obecně se ale dá říct, že bezpečnostní procedury trvají několik hodin. Jsou několikastupňové, zahrnují skenery, psy, kontrolu veškeré techniky, samozřejmě předtím musíte mít bezpečnostní screening jako novinář.
Po celou dobu je s vámi ochranka, na všechno dohlíží, kontroluje. Když máte svou propisku, předem ji odevzdáte k prověrce – jestli v ní náhodou není jed nebo cokoli jiného nebezpečného. Když pak po tom všem prezident Zelenskyj přijde, neformálním způsobem vám podává ruku, hovoří jakoby nic, říkáte si, kolik bezpečnostních prvků za tím vším je. A v jaké izolaci vlastně žije. Je do jisté míry neuvěřitelné, že při tom všem – a tlacích ze všech stran – dokázal zůstat svůj. Že z něj nezůstala jen nějaká karikatura nebo robot, který jede na automat.
Byl jste nervózní?
Ano, byl. Ale když máte už pár podobných rozhovorů za sebou, dokážete v kritický moment zapnout, soustředit se na rozhovor a neřešit nic jiného. Tak jako řada kolegů tady „v domě“, tedy v rozhlase. Tímto jim chci složit velkou poklonu. Znovu jsem si uvědomil, jak náročná je práce moderátorů v živém vysílání, kteří podobné výkony podávají každý den – a že to rozhodně není samozřejmost.
Jak na vás prezident působil?
On je menšího vzrůstu a já taky nejsem úplně nejvyšší reportér, takže první „ice-breaker“ byl na světě hned na začátku… Lepší než třeba rozhovor s téměř dvoumetrovým kyjevským starostou Vitalijem Kličkem (smích). Prezident Zelenskyj má v sobě hodně energie. Hned cítíte, že je to „muž se speciální misí“, hodlá věci dotáhnout do konce a je tomu ochoten obětovat úplně všechno.
Čtěte také
Zároveň ale vím, že je původním zaměstnáním herec. Umí vystupovat, umí udělat dojem. Je charismatický a zejména v rodném jazyce velmi pečlivě volí slova. Víte, že jako zkušený politik se některým tématům vyhne, nebo je zamluví. Tak se snažíte mu to nedat úplně zadarmo a taky poodhalit aspoň trochu, jak přemýšlí jako člověk.
Celkově na mě jeho vystupování působilo dojmem, že přes všechna omezení nežije mimo realitu. Silně to bylo znát u otázek na Ukrajince žijících v zahraničí, kteří se vyhýbají vojenské službě. To je na Ukrajině velmi citlivé téma: Armáda trpí velkým nedostatkem „živé síly“ a je to místy kritické.
Bylo vidět, že prezident v této věci hledá slova a snaží se vyjádřit pochopení pro dilemata lidí, kteří se vojenské službě vyhýbají. I když jako vrchní velitel ozbrojených sil jasně klade důraz na potřeby armády, dostatek vojáků je pro něj úplnou prioritou. I přesto dokáže říct, že narukovat do armády je osobní rozhodnutí každého jednotlivce a můžou být nejrůznější důvody, proč se vojenské službě někteří vyhýbají.
V jakém jazyce jste mluvili? S tlumočníkem?
O tom, v jakém jazyce rozhovor povedeme, byla samozřejmě debata předem s prezidentskou kanceláří. Navrhoval jsem dvě varianty – angličtinu, která je praktičtější pro postprodukci i pro rychlost publikování. Kancelář mi ale sdělila, že prezident preferuje ukrajinštinu.
Čtěte také
Navrhl jsem proto „hybridní“ řešení, kdy budu otázky pokládat anglicky a prezident bude odpovídat ukrajinsky. Ukrajinštině rozumím dostatečně na to, abych mohl reagovat a plynule navazovat, v otázkách bych ale mohl dělat chyby, nevyjádřil bych se v tomto jazyce vždy úplně přesně a plynule. Proto tahle kombinace, kterou přijali, a nakonec se nám osvědčila. Tlumočníka jsme tedy nepotřebovali.
Měl jste otázky, které jste nakonec nepoložil?
Otázek jsem měl připravených více, než bylo možné stihnout. Čas byl pevně daný na 30 minut a snažil jsem se to respektovat. Rozhovor musí držet nějaký přirozený oblouk, dynamiku – některé otázky proto přirozeně odpadnou.
Obsahově jsem se snažil o balanc mezi aktuálním děním a nadčasovější rovinou. Chtěl jsem se taky dostat k osobnějším otázkám – co Zelenskyj plánuje po válce, zda zvažuje další kandidaturu, nebo jestli existují otázky, které mu novináři nekladou. Snahou bylo ukázat nejen státníka, ale taky člověka. Snad se to aspoň trochu povedlo.
Co se dělo po vypnutí kamer a mikrofonů?
Vždy záleží na tom, kolik má prezident času a jak nabitý program právě má. Výhodou tohoto setkání bylo, že byl doma – program měl sice plný, ale přece jen zbylo po rozhovoru pár minut na společnou fotografii.
Čtěte také
Jeho tým chtěl taky vyjádřit poděkování lidem z veřejné sbírky SOS Kyjev (Dárek pro Putina) na generátory pro Kyjev i další velká ukrajinská města. Po skončení rozhovoru proto do místnosti přinesli ukrajinskou vlajku, kterou prezident osobně podepsal a předal mi ji s prosbou, abych ji dovezl do Prahy organizátorům sbírky. Bylo vidět, že jeho tým přemýšlí i v symbolech a gestech, která přesahují samotný obsah rozhovoru.
A jaké byly vaše pocity po samotném rozhovoru?
Mám to u podobných velkých věcí vždy trochu tak, že přepnu do jakéhosi „technického módu“, ve kterém je absolutní prioritou rozhovor nebo reportáž nabrat, zpracovat, předat, zpromovat atd. Všechno musí běžet co nejrychleji, na emoce nebo pocity není čas.
Teprve další den v poledne, kdy jsem sedl do vlaku zpátky do Prahy, jsem měl prostor vydechnout a nějak to v sobě zpracovat. Říct si, že jsme společně odvedli dobrou práci. Díky ještě jednou všem, kteří s tím rozhovorem jakýmkoli způsobem pomohli, část lidí na tom překladu a přípravě do vysílání makala dlouho do noci, aby mohlo exkluzivní interview další den „ven“, tedy do vysílání. V takovou chvíli si člověk naplno uvědomí sílu týmu, který má za zády.
